"Mám tak milion důvodů tě nemít rád." "Například?" "Máme byty naproti sobě a ty neustále chodíš bez trička." "Neřekl bych, že zrovna to ti vadí."

⚠️⚠️ Jedná se o výplod mého 13-ti letého já(rok 2016)... Tehdy jsem měla dost problémů doma a ve škole a vůbec všude. Teď jsem na jiný škole, většina věcí je vyřešena a mám i nějaký ty kamarády, takže jsem se za ty 2 roky dost změnila, takže haters můžou eat my stardust... ⚠️⚠️

Z mé vlastní zkušenosti, být introvertem je občas na prd.

Nemluvím. Můj hlas není pro ostatní příjemný. A proto jsem přestala mluvit úplně. Už si ani nepamatuji, kdy se mnou někdo naposledy promluvil, aby se semnou spřátelil. Bojím se, že když promluvím, tak všem vykrvácejí uši. Dokonce si myslím, že už jsem zapoměla, jak mluvit. Ale zkoušet to radši nebudu. Místo mluvení používám notes. Ve škole, doma, ve městě.. prostě všude. Nemluvím od té doby, co jsem se naučila psát a číst. Teď mi je 15. Rozumím ostatním, ale občas bych raději nerozumněla.. Znakovou řeč nepoužívam, protože jsem zatím nepoznala nikoho, kdo by ji uměl. Moc zájmů nemám. Jen dělám judo a učím se. Se svým životem jsem se již srovnávala.. dokud se neobjevil jistý chlapec, který mě donutil vrátit se na začátek. Donutil mě se učit mluvit. Donutil mě se začleňovat do kolektivu.. a nedonutil mě jen k tomu.. donutil mě ho i milovat...