Narodili jsme se k tomu, abychom milovali a byli milováni. Láska se neptá... Kolik? Proč? Jak? Láska nemá žádné vysvětlení. Milujeme a nenávidíme se zároveň. Milujeme, protože bez té osoby nedokážeme být a zároveň nenávidíme, protože nás ta osoba přehlíží. Ani nás nepovažuje za možnost nějakého milostného zájmu, stále nás považuje za dítě. Pak zbývají už jen dvě možnosti. Vzdát to, nebo bojovat. Upozornění -jedná se o RPG yaoi, tudíž homosexuální příběh psaný s @Hanka124

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.