O naději a lásce, které ani ve válce neumírají. Píše se rok 1941 a světem otřásá druhá světová válka. Čtyři mladí přátelé, Zuzana, Klára, Felix a Petr, jsou nuceni vyrovnat se s těžkostmi a utrpením, které válka přináší. Musí se naučit jednat dospěle, ač jsou teprve dětmi. Pomalu poznávají, že svět není jen černobílý a každá mince má dvě strany. Dokážou v této kruté době přežít a zůstat sami sebou? A je vůbec možné, aby vás válka nezměnila? Šestadvacátého září si slíbili, že po válce se opět setkají. Budou schopni slib dodržet? „Dokud na světě bude aspoň jeden dobrý člověk, nikdy nejsme ztraceni." ... Nejlepší umístění: 🥇Výherce Wattys 2016 🥈v Historický román 🥉v Historický román Varování: nedoporučuji slabším povahám a osobám mladším třinácti let. Příběh obsahuje násilné scény. ❗ TENTO PŘÍBĚH JSEM PSALA V PATNÁCTI LETECH. OBSAHUJE MNOHO PRAVOPISNÝCH, GRAMATICKÝCH A HISTORICKÝCH CHYB. PROSÍM, BERTE TO NA VĚDOMÍ ❗

Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo. Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu árijské rasy. Nejsou hodni života mezi námi. Nejsou ničím. Jsou to parazité. Jsou míň než to. August Herz nikdy nevěřil, že na dny a noci v zákopech bude ještě s láskou vzpomínat. Za branami tábora je všechno ještě horší, než si dovedl představit. Zápach, vychrtlá těla, úsměvy vojáků, zkrvavené obušky, vagóny plné lidí vezoucí je na smrt. Základní pravidlo - držet si od všeho odstup. Přistupovat k tomu jako voják. Voják plnící rozkaz. Ale každý pohár jednoho dne přeteče... UPOZORNĚNÍ: 1. Povídka je čistě mým výmyslem - veškerá jména jsou smyšlená, děj je vymyšlený a neopírá se o žádnou historicky podloženou skutečnost (když neberu v potaz veřejně známá fakta) 2. Slovo "žid" v povídce píšu s malým písmenem, protože za 2. světové války nebyla tato skupina obyvatel považována za národnost, ale pouze za náboženskou skupinu - proto malé písmeno, narozdíl od "Němec" 3. Povídka, jak už jsem zmínila, je pouze výplod mé fanzie - a zároveň chci upozornit, že není součástí žádné propagandy ani ničeho podobného.

Maria Kowalski - jméno, které jsem musela zapomenout. Vlastně jsem se musela vzdát všeho. Přijmout však nové oslovení bylo asi to nejtěžší - bylo to totiž to poslední, co mě pojilo s rodiči. Nic víc jsem neměla. A i toho jsem se měla zbavit. Ztratila jsem toho hodně - nikdy jsem však netušila, že můžu ztratit víc. Že třeba můžu ztratit samu sebe. Když jsem se ale pak viděla - v těch civilních šatech bez žluté hvězdy, vlastně jsem se ani nepoznávala. Tolik let byla ta hvězda mým doplňkem a najednou byla pryč. Maria? Hannah? Nebo někdo úplně jiný? A to měl být můj nový život. Jak jsem ho ale měla žít, když jsem nevěděla, kdo vlastně skutečně jsem. Nebo mou duši vystihuje už jen to číslo vytetované na mém předloktí? Volné pokračování příběhu Za branami tábora, tentokrát pohledem Marie - nebo snad Hannah? Ideální nejen pro všechny, kterým v již zmíněném příběhu chyběl „šťastný konec" - kterého se snad nakonec všichni dočkáme - kam nás ale vlastně kroky Marie zanesou? To zatím nikdo netuší...