Je to o holce jménem Alessandra která potká Arabského koně v lese. Ustájí ho v nejbližší stáji od jejího domu. Však ale ona neví že se stane šampionkou.

Tma. Šustění listí. Potom chvíle ticha. A výkřik. Očima marně pátrám po jakémkoliv úkrytu. Svaly mě brní, v křídlech cuká. Chci vzlétnout a utéct z tohoto prokletého místa, ale vlastní tělo mě neposlouchá, nemůžu se ani hnout. Tmavou oblohu prořízne bílý blesk a já sebou polekaně cuknu. Zahřmí, mraky se protrhnou a k zemi se nadpozemskou rychlostí řítí ledové dešťové kapky. ,,Wernero!" Hlas mého bratra mě probudí ze strnulosti. Rozhlédnu se, v očích mám špínu a přes hustou clonu deště vidím sotva špičku svého ocasu. ,,Werdorbe!" Moje volání přehluší hrom. Nevím, kde jsem, ale instinkt mi velí jasně. Utéct. Avšak, můj bratr je tady, někde blízko bojuje s bouřkou stejně jako já a čeká jen na mou odpověď. ,,Werdorbe!" ,,Tady!" Trhnu sebou a otočím se za tím zvukem, vystrašená a promrzlá jako ještě nikdy. Nevidím nic, jen vodu a stromy hustého lesa, v němž jsem už tak dlouho uvězněná. ,,Tady, Wernero!" ,,Kde?" vřísknu, hlas se mi klepe. Ještě nikdy jsem se tak nebála. Nikdy. ,,Pojď za mnou, Wernero," prosí zlomeně, síla jeho výkřiků ho pomalu opouští. ,,Tak kde jsi?" volám.,,Kde?" Náhle se vedle mě něco pohne. Vypísknu, ocas mi proletí nad hlavou a zanechá v mladém smrku vedle mě hluboké díry. Z mlhy se utvoří přízrak, vznáší se nade mnou a propaluje mě zlomyslnýma očima. Couvnu, ale narazím do dvou stromů. ,,Ach, Wernero," promluví duch. Má hadí tělo a dvě velká křídla, z tlamy mu trčí sněhově bílé tesáky.,,Jsi pořád tak naivní." ,,Kdo jsi?" zeptám se. Tělo se mi rozklepe, cítím nebezpečí. Chci utéct, ale něco jako by mě drželo na místě. ,,Jsem tvá noční můra, Wernero. Tvoje nejhorší noční můra."

Jezdectví se stalo jejím životem. Štěstí je její prioritou a špatné vzpomínky se snaží vypustit z hlavy. Smích. Smutek. Přátelství. Láska. Jezdectví. Takto by se dala tato knížka popsat. 20.1. 2020 50K přečtení 30.7. 2018 3K hvězdiček 6.6. 2017 #1 v kategorii dobrodružství !CHTĚLA BYCH SE OMLUVIT ZA MOMENTÁLNÍ NESROZUMITELNOST, ALE PŘÍBĚH PŘEPISUJU, PRÁVĚ JSEM U KAPITOLY TŘICET TŘI!

-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje a hlavně daleko od své milované kobylky. Začíná si zvykat na nový domov, ale ne všechno jde hladce. Bojí se, že si nenajde kamarády a přísahá, že už si nikdy žádného jiného koně neoblíbí. Najde nakonec přece jen někoho, kdo jí porozumí i beze slov? Podaří se jí překonat tu nejtěžší překážku? ............................................................................... Pozn.: Kniha je určena především pro dívky od 12 do 16 let, příběh jsem se sice snažila propracovat, ale pokud hledáte něco na vyšší úrovni, obávám se, že tohle není to pravé pro vás, jsou to spíš příhody s koňmi, přátelství a první lásky s občasným "dramatickým napětím". Zkusit to můžete, ale předem chci upozornit, že se jedná o NENÁROČNOU DÍVČÍ LITERATURU. 20.1./17 #6 dobrodružné:)) 29.1./17 #4 dobrodružné!!:3 27.3./17 #3 dobrodružné😍😍 2.4./17 #2 dobrodružné^^ :* 2.5./17 #1 dobrodružné!!!! ❤

Alex a Viki bývaly nejlepší kamarádky. Bydlí vedle sebe, jejich koně jsou dvojčata, chodí do stejné třídy, baví je ty samé věci. Přesto se ale jedna na druhou nedokážou ani podívat. Pomluvy, drby, intriky, nekončící ignorace, závist, to všechno mezi nima stojí. Přesto ale jedna bez druhé stěží dokážou vydržet, a když Viki začne sledovat tajemné černé auto, vypadá to, že se budou muset dát znovu dohromady. Ale dokážou se jedna druhé ještě někdy podívat do očí?

Začalo to. Po rukou se mi začalo něco plazit, nejdřív jsem se lekla, že je to had, ale mýlila jsem se. Bylo to něco chladivého a mokrého, co splývalo s mojí mokrou kůží. Myslela jsem, že umírám, protože bolest se začala stupňovat. Pohled zostřovat a začala jsem si uvědomovat co se děje. Na tvář, na čelo, na hruď, na ruce a na nohy mi dopadaly kapky deště. Pršelo. Z dálky se ozývaly hlasy volající o pomoc, křik, řev a cinkání mečů. Ty zvuky jakoby se ke mně přibližovaly, jakoby si hledaly cestu k mému vědomí. Probouzela jsem se. Protože bolest začínala být nesnesitelnou a kapky vody otravné. Vykřikla jsem, protože bolest si ke mně konečně našla cestu a začala útočit na moje nervy. Probudila mě.

Jmenuji se Alexa. Začtě te do mého příběhu o mě a koních.Nechte se jím unášet.

Ahoj,jmenuji se Luca Lionwater moji rodice se rozvedli kdyz jsem byla nemluvne.Žiju s mámou a jejím přítelem.Moc si přeji koně,ale rodiče na to nemají peníze.Bydlíme v malé vesničce kde většinu obyvatel tvoří zvířata.Jednoho dne mi rodice rekli ze se musime prestehovat.Byla jsem smutná protože jsem tu měla kamarádky a jednu oblíbenou klisničku jménem Anachrosa.Byla to grošovaná klisna Araba. Po tydnu jsme uz bydleli na farme meli jsme tam par prasat,kravu a dva tazne kone na kterych jsem bohuzel jezdit nemohla.Kdyz jsem poprve vesla do nove skoly vsichni se mi smali,protoze jsem mela rada kone. Byla tam jedna holka,ktera byla stejny blazem do koni jako ja.Jmenovala se Nellie Sweetgren.Ona měla štestni ze na konich mohla jezdit.Skamaradila jsem se s ni a ona me vzala ke konim.Uviděla jsem krásneho hnedaka Českého Teplokrevnika jeho jmeno byl Grand.Jezdit jsem na něm bohužel nemohla protože mi to jeho majitel nedovolil. O dva měsíce později jsem zjistila ze se Grand prodava.