Love #2 *Príbeh je voľným pokračovaním série Dangerous Love Život dvadsaťjeden ročnej Maddie odrazu naberá nový sklz, keď problémy zaklopú na dvere, a donútia ju urobiť rozhodnutia, ktoré jej nie sú povôli. Prinútená konať, sa ocitne tvárou v tvár človeku, ktorého už nikdy nemala vidieť. Päť rokov je hotová večnosť, a to, čo sa kedysi zdalo ako priateľstvo, ma odrazu celkom inú podobu. Každý krok, je krokom vedľa a láska nedáva druhú šancu, najmä nie, keď jej v tom bránia všetky okolnosti. Občas však stačí veľmi málo. Jedno obnovené puto. Jedna stroskotaná šanca. Dvaja celkom nevinní ľudia.

Tonka má neobvyklé meno, zato úplne obyčajný život. Práve skončila gymnázium, nastupuje na vysokú, má najlepšiu kamošku a zopár koníčkov. Malomestská nuda. Ale ak sa pripletie do života niekomu, kto vie, ako sa zabaviť, objaví nový svet. Mišo a jeho kamarát sú ako neriadené strely. Kam prídu, tam je zábava. Až kým... --- „Zahráme si hru?" pregúli sa nabok Mišo a podoprie si hlavu o lakeť. „Nie," lenivo odpovie Musím-sa-ho-opýtať-na-meno. „No tak, musíme tu zabiť nejaký čas, kým začnú premietať," presviedča ho Mišo. „Tonka, povedz, že si chceš zahrať," ďobne do mňa prstom. „Podľa toho, akú." „Pravda alebo odvaha." „Kategoricky odmietni," poradí mi Musím-sa-ho-opýtať-na-meno. „Videla si ho predsa na tom moste. Nemá zábrany. Kladie osobné otázky a na žiadne neodpovedá, radšej bude robiť blbosti."

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.

Vravel si, že by to medzi nami neklapalo. Nikdy si nepovedal prečo. Teraz to viem. A áno, mal si pravdu.

"Takže, kolik procent už podle tebe náš vztah má?" "Promiň, ale my máme vztah?"