„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Přál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.

Byla tak neobyčejná svou obyčejností, až se pro mě jednoho deštivého dne stala obyčejem z části neobyčejným a z části jen hříčkou pár slov, rozcupovaných na kousky. Byla stejná jako ony-rozhazená, roztrhaná a zničená. Přesto krásná.

Dovolím si použít slova švédského spisovatele Jona Ajvida Lindqvista: Vše o čem píšu je v podstatě pravda, jen se to stalo trochu jinak. Příběh pojednává o trápení patnáctiletého kluka v nápravném zařízení, kam se dostal tak, že ani sám neví jak. Ačkoliv se to tak bude jevit, neodehrává se to v Rusku, Ukrajině ani Bělorusku, i když většina postav jsou Rusové. Nechci to přesně umístit ani časově, ale vodítka a náznaky tu budou. Podle značek čtenář může mít představu jakým směrem se osud ubohého malčika bude ubírat. Doufám, ne že se vám to bude líbit, ale že to zaujme a možná i donutí k zamyšlení nad aktuálními i celkem nedávnými jevy, předsudky (neříkám že je máte zrovna vy), stigmaty a minulostí nám všem společnou.

Čaj bez cukru Jako příběhy bez lží ~

U nás v lese žil vlk, kvůli kterému se lidé báli chodit do lesa. Přítomnost toho predátora, který při dlouhých nocích táhle vyl na měsíc, je nutila pociťovat strach a respekt. Nikomu už nezáleželo na tom, že byl starý a nemocný - nemohl nám ublížit. Viděli pouze to nebezpečné zvíře, jehož zlaté oči na nás hleděly z lesa. Stejné je to s lidmi. Nevíme, jací jsou, dokud je nepoznáme. A neexistuje lepší způsob, jak je poznat, než skrze otázky.

Naše, na pohled bezchybná, společnost má trhliny. Co trhliny, nekončící propasti, do kterých popadalo už statisíce lidí je proto, že nedávali pozor na cestu. Odtrhni jen na moment oči od displeje a zkontroluj kudy se vlastně ubíráš. Je to takhle správně? Nebo jsi zapomněl odbočit? Nechceš zastavit a zeptat se na cestu? Ztracený? To jsme všichni. Chcete obraz doby, mohl bych vám poblít nohy.

Vždycky řeknu že tentokrát už to bude veselý Jsem chronickej lhář Omlouvám se

.

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.