Uběhl přesně rok od chvíle co se dvě kamarádky vrátily z minulosti. Péťa odmítá věřit, že se něco takového vůbec mohlo stát a přestala se se Sárou bavit, ale pokud tohle všechno byl jen výplod její fantazie tak proč má u sebe ten prsten?

,,Myslím to vážně," pronese kurážně a najednou prudce zastaví. Ona však ví, že jsou to jen pošetilé žvásty. Nemůžou být spolu, není to správné. Věděla to už od samého počátku a ví to i teď. Pohlédne do jeho hnědých očí, které mají jako obvykle rošťáckou jiskru a chystá se to ukončit. ,,Ani nevíš, jak ráda bych tomu věřila, ale..." ,,Ale?" zachytí se jejího selhání jako nápomocného lana, načež bez dalších slov vezme její tvář do dlaní...

„Nikdy," vykřikla jsem. Otočila jsem se zády se slzami v očích. „Jak to, že si ho nevezmeš?" vykřikl můj otec. Hrozivým krokem se blížil ke mně. Dostala jsem strach. Můj otec se zdál na první pohled jako hrabě se slušnou rodinou, ale pravda byla úplně jiná. Odstoupila jsem od něho krok. Zády jsem narazila do zdi. Byl u mě. Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha: „Ty si ho vezmeš nebo skončíš ještě hůř než nějaká děvka a nejenom ty, ale i tvoje sladká sestřička." Usmál se a odešel.