Když člověk přijde o svůj smysl života, o věc, jež ho drží na nohou, není se čemu divit, že se pár let nato stane troskou. O to silnější je návrat. Je to jak s lidmi. Opouštět a odpouštět - jak se mají známí po letech setkat? Když ten jediný hluboký pohled vám podlomí kolena, a vy to znovusetkání musíte zvládnout s kamennou maskou? PotC oneshot - nenavazuje na mé předešlé fanfikce

Špetka humoru, trocha lásky, lžíce tajemna, kapka vzteku, potůček přírody, hrst zamyšlení a především spoustu veršů, které mají radost z každého přečtení.

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Už jako malá nezapadala a cítila se jiná. Tichá, nenápadná. Byla odkopávána všemi lidmi, na které se jen spoléhala a milovala je. Nikdy neměla skutečné přátele, i když se pak objevila jedna dívka, která ji měla ráda takovou, jaká byla. To jí však nestačilo. Chtěla se pomstít všem lidem, kteří jí kdy ublížili, včetně kluka, který ji tak chladně odmítl a jen si z ní dál utahoval. Ke všemu tomu se u ní začnou projevovat příznaky schizofrenie a s pomocí hlasu ve své hlavě se plní její přání pomsty.

Talent. Každý nějaký chce, ale když ho má ... Já talent mám, ale chybí mi aparát, kterým bych ho využila. Mám blok v těle i v hlavě, který mi brání můj talent využít. Víc než jsem získala jsem ztratila. Během jedné noci.

Za sklem kavárny seděla dívka. A přesto, že sklo je průhledné, pro ni nebylo průhledné dostatečně. Příběh o tom, že neviditelnost je někdy nechtěný způsob, jak vyniknout.

Jak jste si vy představovali ideální lásku? Jdete se svým klukem ruku v ruce parkem a povídáte si. Pak zajdete do nějaké restaurace. Normálka? Tak to si přečtěte můj příběh. Já se totiž zamiluji do vraha. Nevadí mi to, naopak si myslím, že je perfektní. Ano myslím. Jak to ale nakonec dopadne, když jeho i mne unesou?

Draco Malfoy. Blonďák milující jablka. Jablka. Oblíbená strava Draca. Útržky z jejich společného života. ••• Na tomto "příběhu" spolupracuji s TerkaHP, proto tuto knihu naleznete i na jejím profilu. Celý tento příběh je smyšlený a je jasné, že je zcela nereálný! Slouží k pobavení a nehledejte v něm velkou vědu. (varuju vás, je to fakt cringe, ale nechce se mi to mazat, protože to je taková srdcovka xdd)