Hermiona Grangerová, dcera lorda Voldemorta, se snaží skrývat svou pravou identitu za mudlovskou šmejdku. Zamiluje se ale Draca Malfoye, který do jejích sedmnáctin, kdy jí otec uvede jako smrtijedku, nezná její pravý původ. BERTE S NADHLEDEM !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Berte prosím ohled na to, že jsem to psala už hodně dávno, takže úroveň psaní není vysoká. Já sama bych to nejraději smazala ale kamarádka řekla, ať to tam nechám. # 802 v kategorii FAN FIKCE # 236 v kategorii FAN FIKCE # 209 v kategorii FAN FIKCE

... „Hej chlapi, myslím, že jsem si našel hračku!" uslyšel jsem hlas. Poprvé za tu dlouhou dobu lidský hlas, který nedoprovazeli ječící zvuky a nářek. Byl to úplně normální hlas. Hlubší hlas... Nacházíme se ve světě, kde už málo kdo žije. Svět pohltili Nakažení, kteří se zbláznili potom co se nakazili nemoci. Nikdo neví jak se přesně přenáší, než se stačil vynálezt lék tak už většina světa byla.. Pryč.

Škrábu po zdi svými nehty, které jsou okousané a od krve. Proudí mnou chlad ze studené podlahy, ale už jsem si za ten čas zvykla. Ani nevím jaký je den, natož abych věděla, jaký je rok. Venku slyším ptáky zpívat jejich již známou veselou písničku. Mně bohužel do zpěvu není. Pořád se snažím přizpůsobit podmínkám, kterým čelím, ale nejde to. 
Nad hlavou již slyším skřípání podlahy a vidím jak se prohýbá.
Už přichází. 
Jako vždy otevře dveře od temného sklepa, ve kterém se nacházím. Hodí mi sem kus chleba a sklenici vody, jak kdybych byla ta nejhorší osoba na světě, která si nezaslouží normální teplé jídlo. 
Žaludek se mi vždy sevře, když ho vidím. Jak kdyby místo svého obličeje měl obličej nějakého ďábla. Můžu odpřísahnout, že i Hitler by se ke mně choval lépe. Ten by mě aspoň jednoho dne nechal chcípnout v plynové komoře. Dosáhla jsem vrcholu největšího ponížení. Přeji si dvě věci. Umřít a nebo se z tohohle pekla dostat.
Cítím ve vzduchu, jak si ta svině nahoře dělá slaninu s vejci.
A pozor! Už jde směrem ke sklepu, kde se nacházím! Otevírá dveře a ušklíbá se na mě. Jak já bych mu jednu vrazila!
Dokutálel se k mé postavě, která už se přestala bránit. Nastavila jsem se sama od sebe, protože už jsem na to byla zvyklá. V mém těle už se nenacházela ani jedna emoce. Už jsem na to neměla sílu. A asi už ani nikdy mít nebudu.

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Je to příběh o paranormálních jevech, které jsem ve skutečnosti zažil. takže nedoporučuji to číst večer :D.