Už je to pár let od chvíle, kdy se Chloe začal bortit život jako domeček z karet. Pár let od chvíle, kdy ztratila spřízněnou duši a s ní i svou dlouholetou lásku. Ve snaze znovu najít samu sebe, se ztratila ještě víc a nikdo neví lépe než ona, že čas zlomené srdce nikdy úplně nezahojí. Každý den se pro Chloe jeví být těžkým stereotypem, ze kterého nejspíš není úniku. Nebo si to aspoň myslí do doby, kdy se znovu neobjeví stín z její minulosti. Volné pokračování příběhu Poslední tábor.

Sedmnáctiletá Mia se probudí v nemocnici, kde se dozvídá, že jí zbývá přibližně šest měsíců života. Má tak před sebou poslední léto a s ním i poslední šanci na to, aby si užila svůj zbývající čas plnými doušky. Rozhodne se jet se svým bratrem na tábor, protože na žádném nikdy nebyla. Ta poslední věc, o kterou by stála, je zamilovat se. Ví moc dobře, co by to znamenalo. Jenže pak se objeví on. Přidrzlý, černovlasý kluk, který otočí její plány vzhůru nohama. Na Miu čeká to nejlepší, ale zároveň i to nejtěžší léto jejího života. • Už po několikáté byl tento příběh terčem kopírování a krádeže. Ačkoliv Poslední tábor rozhodně nepovažuji za to nejlepší, co jsem kdy napsala, má pro mě velkou hodnotu a opravdu si hlídám, jestli ho nenajdu někde jinde. Absolutně nerozumím té potřebě krást druhým jejich příběhy. Uvědomte si, že autorská práva neexistují jenom pro srandu králíků, děkuju. :)

Každý, kdo říká, jak je láska krásná, sladká, dokonalá, bezchybná a úžasná, tak nikdy opravdu nemiloval. Láska je krutá, zvrácená svině, v jejímž jméně zemřelo nespočet lidí, umírá za ní nespočet lidí právě v tuto chvíli a nespočet lidí kvůli ní ještě zemře. A přesto je právě láska to, po čem vášnivě touží každá živá bytost.

,,Já toho arogantního debila cvičit na snowboardu nebudu! Toto je lyžařský výcvik a když si dovezl snowboard měl by na něm snad umět ne?! A když už, najděte si na to někoho jiného!" ,,Chápu, že se ti do toho nechce Marinette.. To co ti udělal se rozneslo už i mezi učiteli. Ale ty a Adrien jste jediní co mají snowboard a zároveň na ně nezbyly lyže a proto jsi jediná možnost" Zvrčela se na tu blonďatou palici vedle mě.. Nejdřív mi zlomí srdce, pak za mnou dolízá když zjistí že jsem ta úžasná superhrdinka a ne jen úplně vygumovaná Marinette, potom si odjede na dva roky do trantárie a pak se vrátí do školy zrovna na lyžák kde se tváří že je neviňátko a že se nic neděje?! Už teď vím, že celý tyto dva týdny budou nejhorší v mém životě.. Toto je fanfikce na seriál Kouzelná Beruška a Černý Kocour, ale nemusíte ho znát na to, aby jste tuto knihu četli. Příběh nenavazuje na mé předchozí knihy, ani s nimi nijak nesouvisí.

dnes mam být užasná noc ale to se nevydaří

Už máte po krk všech těch přeslazených povídek, které vykreslují Vánoce jako čas klidu a míru? Pro Filipa byly letošní svátky přesným opakem. Za jejich nejklidnější část považoval vyhýbání se plesnivým rajčatům, která po něm házela obdobně zkažená smažka. A pokud jde o mír, toho docílil jedině další flaškou. Kde vzít ale čas na pořádnou chlastačku, když vám vyhrožuje smrtí víc lidí, než by bylo únosné? Ponořte se do povídky plné drog, alkoholu a absurdních situací, které napsal život sám. Doporučuje devět porcelánových slonů z deseti (toho Filip rozbil).

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.

Začátek prosince a do centra pro zrakově postižené přichází blonďatý chlapec, trochu mrzutý, ale to jsme všichni, když jsme tam, kde být nechceme. Marinette už dávno ztratila naději, oslepla při výbuchu, její rodiče jsou mrtví a ona v tomto centru trčí již čtrnáct let. Zanevřela na štěstí a rezignovala na svůj život. Adrien je pro ni znamením něčeho, co doposud nepoznala, po tolika letech ji opět donutí se smát. Je před Vánoci a možná si někdo zaslouží víc zázraků, než jen jeden. 2.12.2019- 27.12.2019

K sedmnáctým narozeninám jsem ti věnoval krabici plnou pestrobarevných útržků. Na každém z nich byl napsán důvod mé lásky k tobě. Když si je po sobě teď čtu, jen těžko potlačuji bolest, kterou mi papírky plné lží způsobují. Výčitky ovládají mou mysl a já si přeji jediné - být s to přijmout realitu a nadobro si uvědomit, že už se nikdy nevrátíš zpátky.

Pierre Beaulieu by se se svou lakotou, sobectvím a uměním vytvářet si předsudky mohl jako horký favorit účastnit soutěží, kdyby však splňoval nepsané pravidlo být živý. Není to tak dávno, co zemřel, a rozhodl se vše změnit. Jak se člověk ale jen napravuje ze záhrobí? ~ Krátká humorná povídka ze "života" zesnulého francouzského malíře Pierra, který si ze všeho nejvíc přál být nezapomenut jako zlý člověk. Nechť mu v tom tato kniha aspoň trochu dopomůže.