„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Momentálně jsem šťastný a to je špatné. Právě to, že pociťuji štěstí, ze mě dělá špatného člověka. Co ale definuje špatného člověka? Existuje vůbec nějaká definice? Třeba vlastně ani necítím štěstí, třeba je to jen šok. Nebo je to... Proč je tak těžké určit, jak se cítím? Co cítím? Je to vůbec důležité? Možná ano, možná ne. Současně to však chci doopravdy vědět. A proč, že to chci tak moc vědět? Odpověď je vcelku jednoduchá, snad i prostá. Ukázalo se, že má dokonalá sestra není zas tak dokonalá dcera, za jakou ji táta měl a já tím pádem nejsem zas takové zklamání, za jaké mě táta má. - Slunce hřeje, měsíc studí, srdce tepe, duše trpí.

❗️TOTO NENÍ MŮJ PŘÍBĚH❗️ ❗️Pouze ho překládám❗️ Originální autor: likeshining na ao3 Souhrn: "Kdy jsi naposledy spal, Chuuya?" "Do toho ti nic není, Dazai."