"Volala mi Julie." prolomím svým chraplavým hlasem příjemné ticho, které na chvíli u stolu panovalo. Reakce je okamžitá a předvídatelná. Mám jejich plnou pozornost. "Teresa je na tom hodně špatně a Julie už neví co má dělat." řeknu s povzdechem položím příbor na talíř. Sám nevím co bych na jejím místě dělal. "No a co psycholog?" ozval se jako první můj otec. "Podle psychologa by měla změnit prostředí a nebýt blízko ničeho co by jí to připomínalo." řeknu a rukou si začnu povolat kravatu, která mě nutila celý den se škrábat na krku. "Tak nám navrhl, aby se Tessa na pár týdnů přestěhovala ke mně." řeknu pořád stejně překvapeně jako když jsem to zjistil. Ale, co víc mě překvapilo je, že Julie souhlasila. "S Julií jsme se shodli, že ve čtvrtek přijede." doplním a pohlédnu s obavami v očích na zbytek rodiny sedící u stolu. "Zlato se vším ti pomůžeme." ozve se jako první mamka konejšivým, ale pevným hlasem. "Jo brácho, jsme tu pro tebe." přidá se můj starší bratr. Obdařím je všechny děkovným pohledem. Možná vypadám klidně, ale nejsem. Mám velký strach. Strach, že to nezvládnu. Strach, že jako otec selžu.

Krátké povídky, myšlenky a problémy nás citlivých človíčků.

All Rights Reserved © Adyemas