...aneb konec všech vesmírů. Hlavně toho mýho. Protože mě asi někdo brzo zabije.

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

He was poet in a world that was still learning alphabeth... Hej zlato, vstávej, je čas jít. Neboj, vrátíme se zpět, slibuju ti že za soumraku jsme tady, zas v teple tý mohutný deky která schová všechny tajemství. Až se vrátíme bude všechno stejný, ale aspoň na tu hloupou chvíli můžem zapomenout. Zapomenout na všechny ty trny růží který nás denně bodaj a jít hledat krásny a voňavý luční kvítí. A kam že to vlastně jdem? Vezmu tě do světa poezie..

Ve světě, kde každý špatný krok znamená smrt, kde jsou dávky radiace místy tak silné, že se kůže odlupuje z těla, a kde s nocí přicházejí podivné bytosti znetvořené lidským zlem, je na první pohled nemožné žít. Ale, co když je pud sebezáchovy silnější. Scárlet, vržená do této tajemné pustiny, za nedlouho zjišťuje, že i tak temné místo může být krásné.