Přestěhovala jsem se z New Yorku k moři. Myslela jsem že to bude obyčejný život, něco se však změnilo...

Po 200 letech se konečně narodila v mé rodině dcera. Já, která jsem nikdy netoužila po zážitcích se mám vydat a najít neviditelný hrad plný divných lidí. Můj praprapradědeček byl jedním z nich. Musím to místo najít, aby se vyplnilo proroctví,které mi nebere hlava. Nechce se mi to hledat, jenže můj otec je neoblomný.

Je to hezký způsob smrti, když už nic jiného. Zakryl jsem si hlavu a stočil se do klubíčka. Zachraňte mě někdo, prosím. Já nechci umřít. Ještě ne! Ani by za to nešli do vězení, nikdo by se nedozvěděl, kdo mě zabil! Prosím...

,,Ehm, pane!" oslovila jej Dia. Muž otráveně vzhlédl, pak sklonil hlavu a znovu pohlédl na mobil. Pak na ni a pak zase na mobil. ,,To jsou naše lehátka!" zvolala písklavým hlasem Natasha. Muž ji ignoroval a hleděl na Dianu. Ta se ohlédla, jestli za ní není něco zajímavého, nic takového nenašla. A potom zahlédla Teda. Zamávala na něj, Ted pokýval hlavou a prodíral se k nim. ,,Co to je za týpka?" zeptal se, když dorazil k nim. ,,Sebral nám naše lehátka!" postěžovala si Natasha. ,,Vypal!" Ted si hrál na drsňáka, ale na ,,týpka" to neudělalo žádný dojem.

"Ona ví že je úžasná, ona ví že je úžasná Lady, lady a trochu bad girl Ona ví že je úžasná, ona ví že je úžasná Lady, lady a trochu bad girl" Ano, jsem úžasná. :*