Ak by mal niekto charakterizovať projekt Redeemers, bolo by to asi takto: Šesť nepredvídateľných a navzájom úplne odlišných tínedžerov, ktorí majú spoločnú len jednu vec - psychiatra. A ten im do cesty nepostaví zrovna ľahkú úlohu. V priebehu dvoch mesiacov v tábore totiž začínajú zisťovať, že toho majú spoločného viac, ako si mysleli - a aj chceli. Pretože - čo je predsa lepšie, než znepokojujúce tajomstvá, nemožné problémy, letné lásky a nedodržateľné sľuby? _______ 2022 original by: @blue_gray__

Blíží se vánice, na kterou nikdo nebude připravený. Nebudou na ni připraveni obyvatelé malého města zaříznutého v horském údolí a už vůbec na ni nebude připravená Blair Thompsonová, která se spolu se čtveřicí svých přátel vydá na výlet do hor. Severovýchodní pohoří je nebezpečné a každý, kdo má dostatek rozumu, se mu vyhne do chvíle, než se všechny divoké horské potoky rozvodní při jarním tání sněhové pokrývky. Hory jsou nelítostné a stejně tak jejich obyvatelé, kteří si své území střeží a na cizince pohlíží jako na snadnou kořist, která jim usnadní přežít nelítostné podmínky. Nad horami se pomalu stahují mračna a až na zem dopadne první sněhová vločka, Blair Thompsonová pochopí, že se z ní v ten okamžik stala kořist. A jediné její štěstí bude, že vlk je tak hladový, že nebude přemýšlet dlouho, do čeho se zakousne.

❝ Mám ráda poslušný psy. Ty, co chodí po dvou, ale pro svého pána se plazí po čtyřech. ❞ Santos přestal vidět smysl ve své existenci po tom, co ho Satan propustil ze svých služeb. Od té doby se jeho život točil jen kolem výtržnictví a bezvýznamného toulání se městy, dokud v zapadlé temné uličce za klubem nepotkal zhrzenou Tilly, co má v oblibě diktovat ostatním, co mají nebo nemají dělat. A možná jedna panovačná tvrdohlavá mladá žena s pouty a důtkami bude stačit k tomu, aby Santos znovu našel své místo.

❝ Jestli jsem se za tu dobu, co kráčím mezi zemí a peklem něco naučil, tak je to fakt, že nebe je podělanější než to, co je tam dole. ❞ Mezi třemi světy neexistuje nic horšího než smutek anděla. Temné bytosti jsou k němu přitahovány jako můra ke světlu. Damiano se jedné noci ocitá uprostřed vrakoviště bez toho, aby si pamatoval, že opustil svůj dům. Všude kolem něj se to jen hemží kreaturami noci, načež si všímá ohně a dívky, co se marně snaží bojovat. Ve vzduchu je cítit svatá krev a spálené maso, naservírované na zlatém podnose. A Pekelnému psovi stačí se jen zakousnout.

❝ Chtěl jsem si ji označkovat kousanci, modřinami a krvavými rýhami. Chtěl jsem ji udělat už navěky jenom mou, pošpinit její duši, zkazit ji a přivlastnit. ❞ Lacroix už si nechce špinit ruce. Tisíce let manipulace, lží a intrik nevinných smrtelníků ho donutilo nenávidět svoji vlastní podstatu. Když dostane možnost se vymanit z područí samotného pána pekel, rozhodne se žít po boku lidí se stejnými hodnotami. Zařekne se, že už nikdy na nikoho nepoužije svou moc jako jeden z Pekelných psů. Když se vedle něj ale přistěhuje River s tou nejčistší duší, kterou kdy poznal, každou vteřinu musí bojovat sám se sebou, aby ji nesvedl na temnou cestu hříchu.

[DOKONČENO] „Jsi si jistá? Jsi opilá a já chci, aby sis pamatovala všechno, co s tebou udělám." Svýma očima se vpíjel do těch mých. „Nejsem opilá natolik, abych si to nepamatovala." V ten moment své rty hrubě přitiskl k těm mým. Když najdete svou spřízněnou duši, cítíte v její blízkosti teplo. Já v jeho blízkosti cítila jen mráz. ///// 80 000+ slov Volné pokračování příběhu The End Of The F*cking Camp (příběh pochopíte, i když jste The End Of The F*cking Camp nečetli) Upozornění! V příběhu se vyskytují sexuální scénky a užívání návykových a škodlivých látek. Upozorňuji, že tento obsah může některé čtenáře znepokojovat. ig: @sincerely_katushka

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.