smutek voní po hořkých mandlích

Charlie: „Seš strašnej šprt, víš to? " Já: „Jsem si toho plně vědom." Charlie: „Měl by ses taky někdy odvázat." Já: ,„Mně se můj život líbí." Charlie: „Přece nechceš skončit sám, ne? " Já: „Mám přece tebe." Charlie: „Mám tě fakt rád ale ty jsi prostě ztracenej případ. " Já: „Mě má rád každý..." Charlie: „Zas tolik si nefandi." Já: „To nepotřebuju. Fandíš mi přece ty. " Charlie: „Já tě fakt nesnáším." Já: ... (A já tě miluju.) PROBÍHÁ KOREKCE

Přišel jsem na jednu zajímavou věc. Věc, která se týká jeho a zároveň všech. Ta věc, nebo spíše ta slova se týkají i mě. Vím to s naprostou jistotou. Nikdy. Nikdy nechci, aby mi popřál sladké sny.

Jeho malby si držely velmi dobré jméno. Byly známé pro jejich dynamiku a realistické vzezření kombinované s abstrakcí tak, že z nich člověk nemohl spustit oči. Jean vždy věděl, že to, co bylo na jeho pracích tak fascinujícího, byl fakt, že si uměl skvěle představit, jak se objekt jeho tvorby hýbal. Dokázal se stát tím, co maloval, a připadal si, jako by maloval autoportrét. Do té doby, než obdržel zakázku na sérii tančící ženy. Šlo o to pochopit, jak se ženy hýbou. A tak mu zbyla jediná možnost. Naučit se to. Cover by @SabinaSabova

"Na lov zda smím se, lovče, ptát?" "- Při číhání roztřásl mne chlad." "Kde jeleni jsou skolení?" "- Dosud se pasou v osení." "Kde je tvá zpupnost zbojníka?" "- Z boku mi proudem uniká..." "Kam pospícháš? A co je ti?" "- Jdu umřít ve svém doupěti." (Rudyard Kipling: Knihy džunglí) Na motivy skutečných událostí. Dílo nemá dopředu stanovený konec. Status příběhu je "na pokračování", protože jde o částečnou biografii a kapitoly budou přibývat s tím, co se reálné postavě v budoucnu ještě přihodí. "Deník Lykantropa" je lyrické vyprávění bezejmenné postavy trpící lehčí formou vzácné psychózy, zprostředkovaný útržky z deníku (kurzíva) a komentářem (normální písmo). Dílo si klade za cíl přiblížit čtenářům život mladého člověka trpícího nevšedními psychickými problémy a ukázat, jak obtížný je život s touto diagnózou navzdory tomu, jak populární jsou vlkodlaci a psychopati v pseudokultuře moderních teenagerů, kteří ovšem nemají ani ponětí o tom, jaké to je, být "skutečným vlkodlakem".

Fear leads to Anger. Anger leads to Hate. Hate leads to Suffering... Mohla jsem to alespoň přeložit... ale nevermind, nemohla jsem si vzpomenout, jak se řekne Anger v češtině (nebo respektive v kateovštině). Hele, hádám, že jsi mě poznal! Pokud ne, tak na to přijdeš později. Nebo o řádek níže. Mé jméno je Kate. A jsem tlumočnice Lorda Vadera.

Narodili jsme se k tomu, abychom milovali a byli milováni. Láska se neptá... Kolik? Proč? Jak? Láska nemá žádné vysvětlení. Milujeme a nenávidíme se zároveň. Milujeme, protože bez té osoby nedokážeme být a zároveň nenávidíme, protože nás ta osoba přehlíží. Ani nás nepovažuje za možnost nějakého milostného zájmu, stále nás považuje za dítě. Pak zbývají už jen dvě možnosti. Vzdát to, nebo bojovat. Upozornění -jedná se o RPG yaoi, tudíž homosexuální příběh psaný s @Hanka124

Nevidíš snad ten název? Prostě pokračuj dál v hledání jiného příběhu. Tento přeskoč. No tak, co tu ještě děláš?! Vypadni.

jenom bolest, šikana, smutek, samota. Tohle všechno, dokud jsem nepotkala jeho...

Kdysi dávno, byla válka- 3. světová válka. Bojovala proti sobě dvě společenství: Císařství a Společnost. Společnost prohrávala, tak použila experimentální vir společně s radioaktivními zbraněmi. Netušili, že tím dají Císařství silnou zbraň. Experimentální vir vytvořil v lidech nové buňky. V lehkých případech díky nim měli zvláštní vzhled. Pokud byly ty buňky silnější, stali se tzv. Nemocnými. Dokázali totiž ovládat podivnou hmotu, co vypadala jako chapadla. Příběh se odehrává asi 300 let po ukončení války. (pozn. přesnější odhad je ase 320-330)