„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Každý, kdo říká, jak je láska krásná, sladká, dokonalá, bezchybná a úžasná, tak nikdy opravdu nemiloval. Láska je krutá, zvrácená svině, v jejímž jméně zemřelo nespočet lidí, umírá za ní nespočet lidí právě v tuto chvíli a nespočet lidí kvůli ní ještě zemře. A přesto je právě láska to, po čem vášnivě touží každá živá bytost.

"Bring me a coffee you plastic prick." Sám v sobě ztracený android musí čelit protivnému detektivovi. Když člověk nedokáže krotit své city, má to snad android zvládat lépe? «Connor x Gavin» ©voltina

*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož stejně zoufalého jako každá kapka, která ví, že dopadne a stane se už jen právě pouhou vzpomínkou, která po čase vyschne a ztratí svůj význam. ________________________ Jsem zde, loutka, co věří, loutka, co utíká. Jsem zde, napůl živá, napůl bez duše. Jsem zde, srdce chladné, srdce prázdné. Jsem zde, nelze pomoci, lze zachránit. Jsem zde.