„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

,,Zlato?'' ,,Neříkej mi tak na veřejnosti, sakra.'' zasyčí Alex Ryan ,,Fajn. Pane profesore Ryane, myslíte, že byste se mohl posunout? Vaše dlaň na mém stehni by mohla u studentů vzbudit rozruch.'' ,,No vidíš. Nevšiml jsem si." odkašle si a rychle popadne hrnek s kávou ,,Budu muset jít na přednášku. Uvidíme se večer.'' ,,Jo.." vydechnu do jeho zad, které se vzdalují v dlouhé, nekonečné chodbě univerzity