Ve světě, kde má každý svoji spřízněnou duši, jsou chlapci Nate a Rory spojeni už od narození. Můžou spolu komunikovat pomocí zvláštního pouta, které jim umožňuje vidět, co si ten druhý napsal na kůži, jelikož se to objeví na jejich vlastní. Nate a Rory jsou velmi odlišní a často se neshodnou, avšak osud je opakovaně svede dohromady, což vytvoří silné přátelství, které vyvrcholí v něco, čemu ani jeden z nich nedokáže zabránit. únor 2017 - únor 2018

Harvey by rád řekl, že mu Felixe seslalo samo nebe, protože to zní šíleně poeticky. Jenže pravda je taková, že prostě jen přišla jeho sestra Hailey s propracovaným plánem, jak jim oběma naprosto zruinovat životy. 11/11/18 - 11/03/19

// Prochází betací od @TnaKenov a @netopyrka83 :) // „Och, božíčku, vypadám tlustě?" Prsty s tmavě nalakovanými nehty zabubnovaly o štíhlou tvář chlapce, který se před zrcadlem promenádoval v nařasené sukni sahající mu až pod kotníky. Zachichotal se, vystrčil na sebe do odrazu zadek, kterým krátce zatřásl a následně pohoupal do boků. „Ba-rok-ní boky!" odsekával při každém zhoupnutí do strany. „Vypadáš směšně," můj hlas se třásl víc než volány sukně, se kterou šili všichni čerti v podobě mladého muže. „No to jsi kamarádka? Takhle mě necháš jít mezi lidi? Tedy, člověka?" Jeho hraný afekt nikdy neznal hranic. To už byl úděl herců. Pohoršeně zavrtěl hlavou, dal mi políček. Hned na to laškovně zvedl koutek, svůdně zavrčel a vyhrnul si sukni nad kotník, který předsunul ke mně. „Rajcuje tě to?" pokračoval, „Pokud řekneš kouzelná slůvka, možná uvidíš i kolínko," pokoušel mě dál, jeho obočí několikrát poskočilo, nohu mi strčil pár centimetrů od obličeje. „Kouzelná slůvka? Abrakadabra, hérečko!" přistoupil jsem na jeho hru. „No výborně!" zajásal s neskrývaným nadšením a sukni si vykasal až ke stehnům. Odhalil tak svoje hubené nohy mírně postavené do tvaru písmena X. Odskočil ode mě zpátky k zrcadlu, otočil se do něj, zavrtěl hlavou a přivřel oči. „Tak mladá...A taková štětka!" spráskl ruce k sobě a jedna mu pak vystřelila k čelu, kde naznačila přicházející mdloby, načež se skácel jako pytel brambor k zemi. A potom jsme oba vybuchli smíchy.

"Představil se mi jako Tomáš, ale nedlouho poté už pro mě byl jenom chlapcem, který byl posedlý létáním. Od pohledu snílek, ačkoliv v tom věku, ve kterém jsme byli... Kdo by nesnil o dokonalém životě a nadpřirozených silách? Stávali jsme v zimě u oken v družině, sledovali, jak padají obrovské sněhové vločky, luskali do rytmu a zdálo se nám, že se tím něco děje. Že se snáší k zemi postupně rychleji a pak zas pomaleji, podle toho, jak jsme to zamýšleli. Když člověk něco vidět chce, prostě to vidí, i když to tam není. A děti jsou v tomto obzvláště dobré, protože ještě nemají mozky poškozené krutou realitou. " Tištěnou verzi knihy pomáhali opravovat a betovat: @RickPoisonClone @SeragakiSteisy @ArtiiS @Emvaal @MrsGrayy @RaSoKim (Opravy nejsou zaneseny v této WP verzi.) Informace o tištěné knize můžete najít např. zde, ale i v dalších (novějších) příspěvcích stránky: https://www.facebook.com/AndrewRauthor/posts/2163089210605134?__tn__=K-R

Pierre Beaulieu by se se svou lakotou, sobectvím a uměním vytvářet si předsudky mohl jako horký favorit účastnit soutěží, kdyby však splňoval nepsané pravidlo být živý. Není to tak dávno, co zemřel, a rozhodl se vše změnit. Jak se člověk ale jen napravuje ze záhrobí? ~ Krátká humorná povídka ze "života" zesnulého francouzského malíře Pierra, který si ze všeho nejvíc přál být nezapomenut jako zlý člověk. Nechť mu v tom tato kniha aspoň trochu dopomůže.

Měl jsem vše, co jsem jen chtěl. Můj život byl dokonalý. Jenže pak jsem potkal tebe. Jedinou osobu, která mi dokázala takovým závratným způsobem změnit život. Jedinou osobu, kterou jsem nikdy nemohl vlastnit. Osobu připomínající křehkou růži. Jak snadné je ji zlomit, zničit, rozcupovat na kousky. Jenže jsem si neuvědomil, že i ta nejkřehčí růže má trny. Nečekal jsem to... chtěl... chtěl jsem ublížit jen tobě. Ty trny se mi však zaryly hluboko, hluboko do mého srdce a mě bolí každý nádech víc a víc...

Přál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.

"Tak já ti pomůžu." "S čím?" "Pochopit lásku." pár rozhovorů o sušenkách, vinylech a největší záhadě lidstva; lásce. playlist - http://1url.cz/6tiou

Zuzaně je patnáct let a právě nastupuje na střední školu. Této dívce nikdy nevadila její nadváha, ale díky svým novým kamarádkám a hezkému klukovi začne uvažovat, že by mohla trochu shodit. Skončí to pár kily dole, anebo se nechá chytit do spárů anorexie? To a mnohem více se dozvíte v tomto příběhu. • Doporučení: „Tenhle příběh by si měl přečíst každý, kdo pochybuje o svém vzhledu... Ale nejen, když pochybujete o své váze... Ale o všem, v čem si nepřijdete dokonalý. Je důležité si uvědomit, že pracovat na sobě je úžasné. Ale všeho moc škodí a existují různé způsoby i důvody jak něčeho dosáhnout." - crazyDixii, 19. února 2017 • Upozornění: Tento příběh je mým prvním tady na Wattpadu. Opravovala jsem v něm jen pravopisné chyby a nechala ho tak, jak jsem ho původně napsala. Je možné, že tam budou nějaké nedostatky, ale jsem si toho vědoma, proto je zbytečné, abyste je vypisovali do komentářů. :) • Ostatní: První část vydána: 14. 1. 2017 Poslední část vydána: 17. 1. 2017 Počet slov: - Nejlepší umístění: #3 v teenfikci 15/04/17 - 10K reads 15/06/17 - 20K reads 06/08/17 - 30K reads 13/10/17 - 40K reads 09/11/17 - 50K reads 11/02/18 - 60K reads 13/05/18 - 70K reads

Občas je ticho tak moc nahlas, že se musíme pokusit jej překřičet slovy. Básnická sbírka chlapce, který byl ticho už příliš dlouho. Chlapce, který za jednu ruku držel smrt a za druhou život, trhán nimi na kusy, aby mohl být následně slepen zpět. ~~~ Sbírka poezie, která byla vymyšlená v tom nejhlasitějším tichu, jaké kdy bylo. Poezie o lásce, bolesti a nočních můrách.