,,Už jsi v bezpečí. Už jsi u mě,'' zašeptal ten neznámý a já se od něj odsunula dál. ,,Kde? Kde jsem?'' ptala jsem se roztřeseně a pohled mi spadl na mé tělo. Byla jsem navlečená do těch stejných volných šatů, jaké měl na sobě on. Chtěla jsem křičet, protože jsem nic z toho nechápala, a měla jsem takový dojem, že se mi to celé jenom nezdá a že ani po štípnutí se do zápěstí mě to nevykopne do reality v mém pokoji. ,,V nebi přece. Tam, kam patříš.'' Pokračování knihy - Tam, kde je bolest normální cover mi udělala skvělá: @cherrystyles- 🖤

Vždy jsem tak nějak očekával, že mé děti nebudou normální. Přeci jen, mají moje geny. Už od jejich útlého dětství jsem byl tedy smířen s tím, že z nich vyrostou masoví vrazi, Jehovisti, novodobí diktátoři anebo zkrátka něco mezi tím. Nevím přesně co, ale kombinace všeho výše uvedeného by byla patrně vražedná, takže bych měl být nejspíš rád, že potomci nakonec skončili u psaní. Jsem za to rád? Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, občas bych byl raději, kdyby se stali těmi masovými vrahy.

Příběh vyšel knižně. ............................................. Vlčí zátoka. Konec světa. Tak by malé městečko, jež bylo odlehlé od veškeré civilizace, popsala Amber Mitchellová. Zapadlá díra, v níž se zastavil čas. A právě sem se ona, holka z velkoměsta, musela po smrti svých rodičů přestěhovat. Rodina Mitchellových žila po celé zemi. Kořeny však měla právě zde. Ve Vlčí zátoce, kde žili po několik staletí. Jejich starodávné sídlo s rozlehlými pozemky se nacházelo uprostřed lesa. Pro téměř plnoletou Amber se jednalo o šok, z něhož se nebyla schopna jen tak vzpamatovat. V jednu chvíli měla vše. Rodinu, přátele, budoucnost, zázemí. A v tu druhou o to přišla. Jediné, co jí zbylo, byli příbuzní, jež vídala jen o vánocích a místo, které pro ni bylo naprosto cizí. Přestup na střední školu, jíž navštěvuje necelých dvě stě studentů, jí to nijak neulehčuje. Dříve ji jménem znalo jen pár jejích přátel. Když se však přistěhujete na místo, kde žije jen málokdo, ví o vás každý téměř vše. Amber se potýká nejen se školou a se svou rodinou, ale i se spolužačkou, jež se jí během prvního dne milostivě ujme. Díky Lauren poznává, jak že to zde vlastně chodí. Vlčí zátoka však ukrývá spoustu tajemství. V lesích číhají monstra, o nichž nikdo nemluví rád. Některé rodiny se od těch ostatních drží dál. Jednou z nich jsou právě Stevensovi, jejichž kořeny sahají stejně hluboko do historie městečka jako ty Mitchellových. Amber se zaplétá do věcí, jimž nerozumí. Okolnosti, kterým nedokáže zabránit, jí přivádí na paseku, kde se dozvídá, že někdy je dobré věřit legendám. Protože právě ty vám mohou na tak odlehlém místě zachránit život.

Psychické nemoci zakomponované do povídek očima trpícího. Sbírka je znovu pro pochopení a otevření očí zdravým lidem.

Reálné problémy v reálném světě.

Budu tu přidávat příběhy k zasmátí Kdo by nevěděl tak kniha Černá sanitka není žádný horor ale jen mytologie 21.století

dalši soupor strašidelnýh příběhů z černé sanitky. Tento krát z Druhé ženi

Koupil jsem si nové lano, tak akorát na můj krk. Vyšlo mne však hodně draho, vzbudilo to ve mně hrk. Co teď budu jíst a pít, jak zaplatím nájem? Jak já budu chudák žít, než stanu se svým vrahem? Básně s tématikou smrti (primárně), života (aby se neřeklo), vztahů (lehká erotika), okrajově drog a politiky. Existencionalismus, dekadence, misantropie. Směsice všeho, co jsem za poslední dva roky sepsala a proběhlo kolem poezie.

Nejradši bych se odstřihla od světa a vypla si všechny své emoce. Celý svět se mi rozpadl pod rukama a stačila na to pouhá minuta. Nemám rodinu,lásku, peníze dokonce ani střechu nad hlavou. Jediné co mám je úzkost,smutek a nehorázně velký vztek. Jsem odepsaná v osmnácti, paráda...

Mimo Město není možné přežít. Zbytek světa je prázdný a jedovatý. Obyvatelé Města jsou privilegovaní, jedineční, ať už patří k Nízkým, nebo Vysokým. O jejich bezpečí a o dobro celého Města se stará Inspektorát, přísně, ale spravedlivě. Tak praví Teze. Jenže na tvora, který nepatří ani k Vysokým, ani k Nízkým lidem, se Teze nevztahují. Po zkušenosti s Podzemím se i smrtící pustina mimo město zdá méně hrozivá... jen je třeba putovat pouze pod černým měsícem. *** "Nasadila jsem si brýle proti Velkému slunci. Krajina zmodrala, nebe se zabarvilo do fialova. Jen ta věc – měsíc, nesmím zapomenout, že je to jen měsíc – zůstala stejná. Černota, pohlcující všechno kolem. Otevřená tlama ohromného kosmického červa. Černý měsíc ze mne vysával vůli, chlemtal ji s chutí a náruživostí psychického upíra."