*Sequel k "Jsem tvá budoucnost", spousta lidí tohle čte jako první, ale tohle je druhý díl.* Jako každý, i já měl něco, na čem mi záleželo víc než na čemkoliv jiném. A najednou to bylo pryč. Bolestivě ukradeno. Zůstala jen hluboká propast v duši. Jenže vše se dá naplnit. V tomto případě další změnou a brutální pomstou. Pokud si James myslel, že jsem byl zvířetem, neměl tušení, co později sám stvořil...

Temný román. Dostal jsem šanci na nový život. Mám v podstatě vše, na co si člověk může vzpomenout. A co nemám, to si zařídím. Ale přeci jen v mém životě něco chybí. Něco postrádám. Ne lásku, ani žádné další přízemní lidské věci, řekl bych. Upřímně, lidé mě odpuzují. Jejich optimistické mysli, které považují za zázrak životy, v nichž se jim nic nedaří, jsou k smíchu. Vždyť jsou zbyteční, slunce bez nich další ráno vyjde, gravitace bude působit dál. Pohrdám jimi. Jedno jim ale vzít nemůžu. Baví mě. Kdyz ne dlouhodobě, tak alespoň těch pár minut, co spolu strávíme. Vždy mi to dá něco jiného, vždy mě to vytrhne ze stagnace. Teď jen najít to, co postrádám... // Prošlo betací od @Juditha_Gladys :)... Později bude procházet autorskou betou, to bude větší rachot. //

Byl jsi můj nejlepší přítel. Na svatbě jsi mi šel za svědka. Svěřoval jsem se ti se vším. Moje manželka tě měla ráda. Zamilovala se do tebe. Opustila mě a šla za tebou. Tys ji přijmul s otevřenou náručí. Začal jsem tě nenávidět. Dal jsi přednost jí před námi. Před naším přátelstvím. Zradils mě. Denně na to myslím. Teď líbá tebe. Teď spí s tebou. Teď miluje tebe. A ty ji taky. A to bolí, Benjamine. Bolí, že miluješ ji. Bolí, žes dal přednost jí. A proto tě nenávidím. Nenávidím tě, protože tě miluju. A to není správné, Benjamine. Není správné to, co jsi mi udělal.

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.

Znáte to, když se svěříte osobě, které věříte, o něčem velice důležitém, co nechcete aby se někdo dozvěděl. Jenže nevíte, že ta osoba je vlastně obrovská drbna a hned další den to ví skupinka lidí. Vy to ale nevíte. Ta jistá osoba se s vámi stále baví, jakoby byla vaše spřízněná duše, naprosto vám rozumí a podporuje vás v tom, i když pro ostatní to není moc normální. Za měsíc se ale dozvíte krutou pravdu. Najivně věříte, že ta osoba vás stále zachrání, ale byla to ona, která zinscenovala tento plán. Ale zrovna ta tam nad vámi stojí a směje se jaký jste byl idiot, že jste si myslel, že se zrovna s vámi bude bavit. Zjistíte, že všechno co kdy vám řekla byla lež. Prah obyčejná lež, která tak bolí. Začnu od začátku. Jsem studentem střední školy a čím dál častěji potkávám jednu osobu. Něčím mě zaujal a já si ji všiml. Nakonec jsem se slepě zamiloval do toho obličeje. Zjistil jsem jenom pár informací. Třeba jméno, věk, třídu a hlas. Více jsem nevěděl, ale rád jsem tu osobu pozoroval. Hodně rád. Přibližně před měsícem jsem se svěřil jedné dívce o mých pocitech k dané osobě. Byla to jediná holka, která se semnou jedna z mála bavila už nějaký ten pátek. Rozuměla mi ve všem a také mě podporovala. To jsem si v tu chvíli myslel. Celý měsíc proběhl stejně, otevíral jsem se jí stále více a více. Ptala se mě na podrobnosti a řešila se mnou jak bych tu osobu jednou mohl oslovit. V jeden den se její chování ale změnilo. Zdála se být taková vážná. Přišlo mi, že jí něco trápí. Pozvala mě do tělocvičny, kde mě ale překvapilo několik lidí, kteří mě svázali a dovedli za školu. Mezi tím se mi vysmála, že jsem byl najivní. Že mě donutí trpět, že jsem se zakoukal do osoby, kterou chce ona a, že jí taky mít bude. rpg společně s @Metakashika

Utíkám. Vždy jsem jen utíkal. Ale najednou jsem se zastavil. Zastavil mě on. Vstoupil mi do srdce a dovolil to i mně. Jenže kdykoliv se mi zdálo, že se jen trochu otáčí zády, utekl jsem. A on mě dohnal. Vždy zakopl, spadl, ale pak se zvedl a dohnal mě. Chtěl běžet vedle mě. Jenže když jsem se zastavil, on běžel dál. Chtěl jsem ho doběhnout, ale vždy když jsem zakopl, tak jsem padal. Padal jsem do temnoty, ze které mě vytáhl. I když jej to bolelo více než mě. I tak za mnou pořád utíká... Nejdříve si vzal mé tělo, pak mou důstojnost, mou sebejistotu, mou autoritu. To, co jsem nečekal však byla skutečnost, že srdce a svou lásku jsem mu dal dobrovolně. Jenže on mé srdce rozbíjel na malé střípky a pokaždé ty střípky zase poskládal dohromady. Jenže čím častěji mé srdce ničil, tím byly kousky menší a menší a nakonec z těch kousků zbyl jen prach. A ten prach se rozfoukal do okolí a on ty zrnka stále marně hledá... Upozorňujeme na to, že příběh je s homosexuální tématikou, vyskytují se zde vulgární výrazy, násilí a sexuální scénky. Nic pro slabé povahy. Děkujeme za pochopení. Rpg společně s Tiktakbum Korektorka IamYaoist a Madamia_Malum

"Mám tak milion důvodů tě nemít rád." "Například?" "Máme byty naproti sobě a ty neustále chodíš bez trička." "Neřekl bych, že zrovna to ti vadí."

Narodili jsme se k tomu, abychom milovali a byli milováni. Láska se neptá... Kolik? Proč? Jak? Láska nemá žádné vysvětlení. Milujeme a nenávidíme se zároveň. Milujeme, protože bez té osoby nedokážeme být a zároveň nenávidíme, protože nás ta osoba přehlíží. Ani nás nepovažuje za možnost nějakého milostného zájmu, stále nás považuje za dítě. Pak zbývají už jen dvě možnosti. Vzdát to, nebo bojovat. Upozornění -jedná se o RPG yaoi, tudíž homosexuální příběh psaný s @Hanka124

Byla to jen hloupá sázka. Jen hra s cílem ublížit a pokořit. Tak proč se to tak zvrtlo? Proč to není jen on kdo cítí bolest. Proč se to muselo stát zrovna mně. Proč se z předstírané lásky stalo něco víc. Proč jsem se do něj musel doopravdy zamilovat?

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.