Talent. Každý nějaký chce, ale když ho má ... Já talent mám, ale chybí mi aparát, kterým bych ho využila. Mám blok v těle i v hlavě, který mi brání můj talent využít. Víc než jsem získala jsem ztratila. Během jedné noci.

„Promiň, princezno," usměju se smutně na každou, která mi navrhne schůzku. „Ale nejde to." A v duchu vždy dodávám: „Nejde to, protože já čekám na prince." Stále jsem však nenalezl klíč, kterým bych odemkl zámek dveří, jež toužím otevřít. A tak jen doufám, že se tu objeví někdo, kdo mě pouhým Alohomora všech těch starostí zbaví. Ale pravdou je, že čekat občas nestačí. Musí se začít jednat. A s tímto uvědoměním začíná i můj příběh. • Doporučení: „Tak dobrý příběh s gay tématikou jsem ještě nikdy nečetla. Vše bylo tak živé a osobní, jako by Leoš opravdu existoval. Prvotřídní práce." - Elimona04, 14. 2. 2018 • Upozornění: Příběh plný lásky, vtipu, naděje a zklamání. Psáno formou deníku. Části mají okolo 400 slov. • Ostatní: První část vydána: 16. 12. 2017 Poslední část vydána: 14. 2. 2018 Počet slov: - Nejlepší umístění: #1 v teenfikci 07/02/18 - 50K přečtení 24/03/18 - 100K přečtení

Owen poprvé ve svém životě poznal lásku a také chladnokrevné odmítnutí, i když vlastně nikdy odmítnut nebyl. To se tak prostě někdy stává. Hlavně, když se zamilujete do Joaquina Navase ~ dopsáno 13.12.2018

*Sequel k "Jsem tvá budoucnost", spousta lidí tohle čte jako první, ale tohle je druhý díl.* Jako každý, i já měl něco, na čem mi záleželo víc než na čemkoliv jiném. A najednou to bylo pryč. Bolestivě ukradeno. Zůstala jen hluboká propast v duši. Jenže vše se dá naplnit. V tomto případě další změnou a brutální pomstou. Pokud si James myslel, že jsem byl zvířetem, neměl tušení, co později sám stvořil...

Temný román. Dostal jsem šanci na nový život. Mám v podstatě vše, na co si člověk může vzpomenout. A co nemám, to si zařídím. Ale přeci jen v mém životě něco chybí. Něco postrádám. Ne lásku, ani žádné další přízemní lidské věci, řekl bych. Upřímně, lidé mě odpuzují. Jejich optimistické mysli, které považují za zázrak životy, v nichž se jim nic nedaří, jsou k smíchu. Vždyť jsou zbyteční, slunce bez nich další ráno vyjde, gravitace bude působit dál. Pohrdám jimi. Jedno jim ale vzít nemůžu. Baví mě. Kdyz ne dlouhodobě, tak alespoň těch pár minut, co spolu strávíme. Vždy mi to dá něco jiného, vždy mě to vytrhne ze stagnace. Teď jen najít to, co postrádám... // Prošlo betací od @Juditha_Gladys :)... Později bude procházet autorskou betou, to bude větší rachot. //