„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.

Někdy je láska tak silná, že stačí minulost nabarvit na černo a tím začít od začátku.

"Chci dospět" Říkali jste si tohle, když jste byly dětmi? Vím, že já ano. Litovali jste v některém momentě vašeho života, že dospíváte? Přáli jste si, abyste mohli být zase bezstarostné děti? Vím, že ano. To přece každý. Čím víc dospíváte, tím větší jsou vaše výzvy, vaše překážky, vaše bolest. Život začíná být vážný. Vy začínáte být vážní. Zapomínáte se usmívat, když vám na tvář dopadnou ranní paprsky slunce. Jste natolik zaneprázdněni vašimi problémy, že si nevšimnete nádherného světa kolem vás. A zatímco se život komplikuje, přejete si víc než cokoliv jiného vrátit se v čase a stát se zase malým dítětem, které ještě nevědělo nic, když řeklo "Chci dospět."

Příběh neka co uteče před životem plným slz a bolesti, do náruče člověka co se uzavřel od lidí. Oba mají své problémy, ale snaží se je řešit společně.Jejich cesty se spojí a všechno se tím změní. ~ *** Můj další příběh týkající se shipu z Haikyuu. (Sugawara x Daichi) Fanfikce se NETÝKÁ volejbalu a postavy se liší od toho jak je znáte. Takže pokud jste nikdy neviděli seriál, ani nečetli mangu, ničemu to nevadí. Sugawara nikdy nebyl v týmu Karasuno a Daichi už chodí na vysokou. Můžou se tu vyskytovat scény 15+ a jde o BOYxBOY takže jestli vám to vadí, já vás varovala. ✨Předem se omlouvám za chyby, časem bude probíhat korekce✨

.

Jednou jsme si řekli: ,,Záříš jako světlo." ,,Ty jsi zase jako temnota." ,,No vidíš, jak by tyto prvky mohli být spolu?" ,,Tak jako spolu byly doteď, budou spolu i nadále." ,,Nechci tě pošpinit ještě více." ,,Neblázni! Jsme jako světlo v temnotě. Spolu jsme jako rovnováha, tak mě nezraňuj ještě více." ,,Promiň, tohle nepůjde. Zůstaneš-li se mnou, přivedu ti zkázu..." 15+

"Mám tak milion důvodů tě nemít rád." "Například?" "Máme byty naproti sobě a ty neustále chodíš bez trička." "Neřekl bych, že zrovna to ti vadí."

Byl to on, kdo mi zachránil život, dal teplé jídlo, měkkou postel, lásku. Ale život asi nechtěl, aby jsme toho dosáhli tak lehce.

Možná jsem ten den odešel, ale rozhodně jsem se neměl v plánu vzdát.