„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Ležela jsem na kolejích a chtěla zemřít... Někdo mi to ale překazil. On. - - - - - - - - - - - - - Dokončeno @Amaenell ©2017

Navenek se pořád smála. Navenek byla šťastná. Navenek. Ale nikdo nevěděl, co cítí. Nikdo neznal její duši. Ani on. [short story]

Svět zachvátila nebezpečná nemoc, která se tvářila velice nevinně a nakonec přerostla v celosvětovou pandemii, téměř osmdesát procent celého světa zemřelo proměnilo se v cosi, co Eve nazývala mrvák. Když se vše stalo a její rodina se nakazila, zůstala sama doma a doufala, že vše samovolně přejde, aniž by musela zasahovat. Tak to ale nebylo. Jednoho dne jídlo a voda došli a ona se musela postarat sama o sebe. Vystrašená a plná pocitů se vydala do světa, kterému už nezvládli živí, ale mrtví. #1 ve sci-fi 24.9.2016