Kouř ho stále štípal v očích, když míjel opuštěnou hraniční budovu, a v hrudi mu hořel silný plamen, jak se jeho plíce dožadovaly potřebného odpočinku. Nemohl zastavit. Nesměl zastavit. Na krk mu citelně dopadal horký dech krvežíznivých hyen, a kdyby jim otevřel byť jen skulinku možností, mohl by velmi rychle skončit s kulkou v zádech nebo nožem v hrdle. Musel pokračovat dál. Utíkat, dokud se nenaskytne příležitost jemu. Utíkat, dokud mu budova v plamenech nezmizí z dohledu. Naposledy se otočil a dovolil si pár krátkých chvil sledovat hustý oblak kouře. Přísahal by, že mu chór dosud trpících občanů stále doléhal k uším. Hruď se mu prudce zvedala, plnila se hrdostí. Svému městu přál vítězství. Radostně se rozesmál, adrenalin mu proudil tělem a nadšení objalo celou jeho mysl, když povzbudivě zvolal: „Halazia, Perile!" © jjungmaya, 2023

Ve světě, kdy se každý narodí se slovy, které mu jako první řekne jeho spřízněná duše, čelí hrabě Jongho a korunní princ Wooyoung nemilým okolnostem. Věty vepsané do předloktí obou mladých aristokratů na první pohled nepatří ke vznešeným, krásným, ba dokonce ani milým. V prostředí královského dvora, kde panuje přísná sociální hierarchie a pevné zásady etikety... jakou šanci mají, že se jim podaří objevit svou spřízněnou duši?

Co je špatného na tom, milovat samotného Pána Pekel? Krom toho, že by tím člověk porušil všechny myslitelné morální zásady a narušil rovnováhu dvou nesourodých světů, v podstatě nic. Jeongguk ví o takových věcech své. Jen poslední dobou má pocit, že žádného Ďábla vlastně ani nezná. A přestože spolu mohou trávit čas jen velmi zřídka, existují tací, kteří si nepřejí nic menšího, než navrátit světu rovnováhu, která by mohla v opačném případě nebezpečně naklonit na špatnou stranu a vypustit tak do světa nevídaný chaos. A jen na ramena mladého chlapce dopadne tíživé břemeno spolu s rozhodnutím, zdali se vzdá muže, pro něhož jeho srdce ze všech sil tluče, anebo jestli zachová ve světě po sta tisíce let trvající řád. Není přeci nic jednoduššího, než svírat v rukách osud milionů nevinných duší.

"Je to ďábel," ozvalo se ze stínu pod palandou. Chlapec sebou překvapeně cukl a svěsil hlavu dolů, ale díky šeru neměl možnost vidět cizinci do tváře. "Cože?" mladík zakašlal, když mu do tváře onen neznámý vydechl štiplavý kouř. "Ten dozorce. Říkám, že je to Ďábel." "A kdo jsi potom ty?" "Přítel." * Ďábel číhá na každém rohu, skrývá se ve stínech a čeká na moment, kdy se chytíme do sítí jeho lží a necháme se zlákat pokušením. Tentokrát si samotný Pán Pekel přišel pro nevinnou dušičku mladého, lehce naivního chlapce. Ačkoli nebylo lehké Jeongguka přesvědčit, přeci jen se nakonec jeho podpis objevil na neporušitelné smlouvě a on tak sebe samého zaprodal a vydal na milost či nemilost pekelně přitažlivému svůdníkovi s očima barvy noci, které mu nedopřejí chvíli klidu či osvobozujícího spánku. Otázkou však je, zdali se mu za "Sedm přání" vyplatilo riskovat, že dost možná skončí v plamenech pekelných... ~ Inspirováno filmem Bedazzled (2000) ~

"Když proti nim nemůžeš bojovat, přidej se k nim," povzdych opustil jeho ústa spolu s hořkými slovy. Prsty zavřel zrcadlo, v němž měl uschované některé ze svých osobních věcí a zahleděl se na svůj odraz. Oči bez života, pod nimiž se skvěly výrazné tmavé kruhy z nevyspání, bledá pokožka a rty stažené do úzké linky. Byl čas začít další z mnoha a mnoha dní, které se mu již před dávnou dobou začaly slévat v jeden jediný, každý vypadající zcela identicky - Vstát, přichystat se a po zbytek dne sloužit někomu, koho z celého svého srdce nenávidí. Chodbami rozlehlého sídla se rozneslo otevření a zavření dveří, následované kroky mířícími dolů po širokém schodišti vedoucím do foyer. * Ve světě ovládaném krvelačnými bestiemi již není bezpečno. Avšak navzdory tomu, jak jen může lidská bytost nenávidět stvoření, která mu během krátkého života dokázala již tolik ublížit, co může v krizi udělat jiného, než zatnout zuby a začít kráčet po jejich boku? A tak, s hořce pravdivými slovy svého přítele: "Když proti nim nemůžeš bojovat, přidej se k nim", vypálenými do paměti, vydal sebe samého na milost či nemilost tomu, čím opovrhuje ze všeho nejvíce. ~ Příběh je částečně inspirován mangou Tokyo Ghoul ~ ~ Za nový, úžasný a dechberoucí cover převelice děkuji té milé, dokonalé slečně. Ty víš, že ano? :D ^^ ~

"Možná, že nic nevidím, Yoongi," pronesl mírným tónem blond chlapec, "ale ten, kdo je tu slepý... to nejsem já." * Vlasy zářící jako paprsky slunce, tváře rdící se studem, rty jako růžové okvětní plátky, avšak oči jako oceán hořkého oceánu bez jiskry života, prázdné a hledící kamsi do dáli. Avšak přestože nic neviděly, nebyl to andělsky krásný chlapec s křehkou duší ukrytou hluboko ve svém nitru, kdo byl tím slepým. A právě z toho důvodu mu nejspíše sám osud postavil do cesty muže, jenž byl jeho pravým opakem, byl Měsícem k jeho Slunci, byl černou k jeho bílé, chladnou temnou nocí k horkému letnímu dni. Dokonale do sebe zapadali, jako poslední dva dílky skládačky. Otázkou ovšem je, zda se Měsíc nechá ozářit paprsky Slunce, zda dovolí dni nastoupit namísto noci. A zda všem jejich protikladům dovolí splynout do jednoho celku, tak, jak po tom jejich srdce touží. ~ Za nový, svěží a úžasný cover převelice děkuji @Carol-ComT ^^ ~

//ONESHOT//❝Nikdo to neumí jako on, je v tom nejlepší. Když začne, chci, aby nikdy nepřestával. Nikdo mi to nikdy nedělal lépe.❞💦💦

Taehyung zbožňoval vybíjet si svou kreativitu při focení všemožných druhů fotek. A když s nimi byl dost spokojený, zveřejnil je na svém instagramovém účtu, kde si za dobu svého působení získal mnoho sledovatelů, pro které se stal inspirací. A mezi všemi těmi lidmi se nacházel i jeden mladý nezkušený fotograf, který se dlouho odhodlával k tomu, aby Kima Taehyunga požádal o zhlédnutí jeho tvorby. Nechá se Taehyung unést kouzlem a tajemstvím v každé z jeho fotografií? Šarmem, kterým mladý muž oplývá? Zvládne si před ním udržet vážnost a chovat se profesionálně? ------- •bts ff• •texting• •taekook• •gay content• 📷 •obsahuje stopové množství vine references, anglického jazyka a lame humoru• •excessive usage of: :'D• •it's got 69 chapters on purpose•

Protože žít ve světě, kde se všichni snaží být perfektní, nechci a ani nemůžu.

Seděli jsme na lavičce a tys pozoroval hvězdy. Usmíval ses. ,,Proč se nedíváš na hvězdy?" ,,Ale já se dívám." odpověděl jsem ti popravdě, protože to tys byl moje hvězda.