Jako malý jsem často psal básně, už tehdy byly povětšinou velmi ponuré. Nyní jsem se rozhodl k tomuto "koníčku" vrátit. +Jenom bych rád upozornil, že především stylistikou to nejsou esteticky hodnotné básně, protože jsou psány tak, aby se mohli využít jako texty do písní (u některých se tak již stalo). Už nemám nic, co bych dodal. Ponořte se do temnoty a přeji příjemné čtení:)

Jak se James a Lily mohli dát dohromady? Jak Pobertové prožívali svůj poslední ročník? Jak vypadal jejich život po opuštění bezpečí, které jim poskytovaly Bradavice? To vše a mnohem více se dočtete v této povídce. UPOZORNĚNÍ: Pokud Ti je méně než 12 let, tak si tento příběh prosím schovej do wattpad knihovny a pár let počkej...

Víš, že to slova nezpraví, že nic nebude v pořádku, že nic nezmůžeš. Sebevražda? To má být nutné řešení? Provaz, jed, žiletka, skok, ...poslední výběr. Dopis na rozloučenou a... spi. Prostě spi. Voláš mě?

Stojím v bílé chodbě. "Máme vězně, bude nám zpívat." Řezavě se smál jeden z mých kolegů. Trhl s paží vězně a otočil ho směrem k nám. Upíral na všechny naštvaný pohled, ale nejvíce naštvaný pohled upíral na mě. Věděla jsem proč, protože tato osoba je můj bratr.

Za sklem kavárny seděla dívka. A přesto, že sklo je průhledné, pro ni nebylo průhledné dostatečně. Příběh o tom, že neviditelnost je někdy nechtěný způsob, jak vyniknout.