Země byla před deseti lety napadena Xavii. Mimozemšťany z hlubokého vesmíru. Lidem se pod jejich nadvládou nežije špatně, ale není to to, co dřív. Svoboda. To je to, co jim nejvíc chybí. Virtuální hra Truth je Xavijský vynálezy, který zkoumá lidskou mysl a nové technologie. Tedy všichni si to msylí. Každý rok je vybráno deset lidí, kteří jsou umístěni do hry. Do hry, ze které nemají šanci odejít. Do hry ve které mohou zemřít. A toto je příběh jednoho z nich. Příběh zajatce pravdy. Nejlepší umístění: 1. místo ve sci-fi od 17.9.2017 až do 15.5.2018, 25.9.2018- listopad 2018 1. místo ve fantasy 18.9.2018 #20. v kategorii sci-fi: 18.7.2017 #11. v kategorii sci-fi: 19.7.2017 #9. v kategorii sci-fi 20.7.2017 #8. v kategorii sci-fi 21.7.2017 #6. v kategorii sci-fi 22.7.2017 #4. v kategorii sci-fi 23- 24.7.2017 #3. v katrgorii sci-fi 18.8.2027 #2. v kategorii sci-fi 23.8.2017

#1 v kategorii Romance #2 v kategorii Romance 09.06.2017 Nikdo ho neznal tak jako já. Každý ho odsoudil ještě dřív, než ho dokázal poznat. Přišel s pověstí, která se s ním táhla i nadále, ale jen já se rozhodla ho doopravdy poznat a tím vidět jeho pravou tvář. Dokázala jsem poznat, jak se cítí, nebo na co myslí bylo to jen o tom znát jeho osobnost. Jen kvůli vzhledu si hned lidé mysleli to nejhorší, tetování po těle a piercing, prostě se ho báli. Zprvu to byl jen můj spolusedící, ale časem se mi dostal pod kůži a já ho nedokázala dostat pryč. Vlastně jsem ani nechtěla. Nedokázali jsme bez druhého pomalu dýchat, on byl moje droga a já byla ta jeho. Byl majetnický, agresivní a neskutečně žárlivý. Pamatuji si na náš rozhovor dodnes. „Nedokážu na tebe přestat myslet." „To už není můj problém." „Proč jsem tě vůbec potkala." „Varoval jsem tě, ale ty jsi neposlouchala." „Nejsem pro tebe dost dobrý, copak to nechápeš?!" zařval na mě. „Ne jsi perfektní," šeptla jsem a on se zarazil. „Co tu děláš?!" přecedil skrz zuby. „Jen jsem se dívala," pousmála jsem se a on mi vytrhl spis z rukou. „Děláš si kurva srandu!" zvýšil hlas a v tom jsem na tváři cítila štiplavou bolest. „Ty. Ty," nedokázala jsem to vyslovit, když v tom mě chytil silně za paži. „Drž laskavě pusu a jdeme!" !!!!Upozornění Příběh obsahuje vulgarismy, sexuální scénky i násilí. Pro profíky přes češtinu to bude kniha plná nervů, ale jakmile knihu dokončím chyby budu opravovat.!!!!!(13+) Na 1.Díl se můžete těšit už 20.4.2017(Možná i dřív) Vaše Princess.Topinka

Kytara v náručí a rockové tóny vycházející zpod jejích prstů - tak si Larissa Hudsonová představuje absolutní štěstí. Nejraději by strávila každou volnou chvíli ve zkušebně s přáteli a vytříbila svou lásku ke hraní k dokonalosti. Po smrti snoubenky strýce Jima se však Lara vzdává svých snů a přestěhuje se k němu, aby mu pomohla překlenout těžké období. Šum lesů, kouzlo malého městečka a noví spolužáci jí rychle vynahradí prvotní pocit stesku. Uhrančivý pohled kluka, kterého potkává na chodbách školy, jí ale neustále vyvádí z míry. Lara je zmatená. Rozum jí radí držet si od něj odstup. Jenomže její srdce, zvyklé tlouct v rytmu kytarových akordů, teď bije jako na poplach pokaždé, když jí její nový démon zkříží cestu. Co když zjistí, že svět, který znala jen z pohádek a fantasy filmů, má na dosah ruky? A co vlastně může sedmnáctiletá holka vědět o lásce? Možná ještě vůbec nic. Možná ale daleko víc, než by ona sama tušila. najdete na Martinus.cz/sk

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.