Už co si pamatuji, jsem měl slabost pro barvy. Většina lidí tuto moji zálibu nechápala, jelikož jsem je viděl vždy a všude, i pod pouhými symboly. Lidé mou diagnózu nazývají všelijak: porucha autistického spektra, vlastní svět, ten divný, němý, hloupý. Zvykl jsem si na to. Je marné přesvědčovat jednotlivce o opaku. A je troufalé pokusit se přesvědčit společnost. Já se o to pokusím. Možná je to až bláznivé, ale copak v očích jiných blázen nejsem? Mám však problém s mluvou. Bojím se vyjadřovat své myšlenky nahlas, občas se polekám vlastního hlasu, který neovládám tak, jak bych chtěl. Raději píšu. Je to jednodušší. Nebojím se, že udělám chybu, protože si vše mohu zkontrolovat. Tohle je má teorie barev a symbolů... 🔸🔸🔸 "Jenny," zašeptal jsem tiše jméno své vychovatelky. "Ano?" reagovala ihned, jako všichni. "Červená." "Jaké číslo?" Rozuměla mi. Chápala mou teorii. "Čtyři," s námahou jsem ze sebe dostal. Nepřicházelo žádné pokárání. I když byl symbol na obrázku zelený, ona v něm viděla to, co já. Nebo se alespoň snažila. *** #5 v Obecná fikce #3 v Obecná fikce #2 v Obecná fikce

Sedmnáctiletá Mia se probudí v nemocnici, kde se dozvídá, že jí zbývá přibližně šest měsíců života. Má tak před sebou poslední léto a s ním i poslední šanci na to, aby si užila svůj zbývající čas plnými doušky. Rozhodne se jet se svým bratrem na tábor, protože na žádném nikdy nebyla. Ta poslední věc, o kterou by stála, je zamilovat se. Ví moc dobře, co by to znamenalo. Jenže pak se objeví on. Přidrzlý, černovlasý kluk, který otočí její plány vzhůru nohama. Na Miu čeká to nejlepší, ale zároveň i to nejtěžší léto jejího života. • Už po několikáté byl tento příběh terčem kopírování a krádeže. Ačkoliv Poslední tábor rozhodně nepovažuji za to nejlepší, co jsem kdy napsala, má pro mě velkou hodnotu a opravdu si hlídám, jestli ho nenajdu někde jinde. Absolutně nerozumím té potřebě krást druhým jejich příběhy. Uvědomte si, že autorská práva neexistují jenom pro srandu králíků, děkuju. :)

Ráda přirovnávala jejich vztah k období zimy. Tak nečekaný jako první jinovatka za chladného rána, jako mrazíky, které obestřou celé tělo při otevření dveří a šimrají v nose, nebo jako čestvě napadaný sníh. A jejich vzpomínky, to byli malí ptáčci, co narušili tu velkou bílou plochu - nenásilně, ale přesto, do ní dokázali svými tělíčky vrýt stopu, která zmizí jen pod vahou něčeho většího. To něco bylo v jejich případě jaro. Tehdy si musely uvědomit, že každý sníh jednou roztaje, zima pomine a nezůstane nic než pouhopouhé vzpomínky. Nebyly schopné přijmout fakt, že se jedná o přirozený koloběh, nechtěly. Ale pamatuj: Zima se každým rokem vrací. #99 Romance - 7.12.2017 #91 Romance - 8.12.2017

Když se toho rána střetli na kraji lesa, byli si cizí. Přesto jeden z nich oslovil druhého: „Zazpívej," vybídl skřivan něžně, leč s jistou zvědavostí ledňáčka. „Nemohu," odpověděl, že ho na druhou větvičku bylo sotva slyšet. „Proč ne?" „Má píseň není jako ta, kterou zpíváš ty. Nelíbila by se ti. Stejně jako ty zpíváš pro své přátele, já zpívám pro ty své. Tak to příroda zařídila. Mé písně jsou o chladu, o nekonečných lovištích nad vodní hladinou, o strachu z nového dne, zatímco tvé naplňuje sluneční zář, květiny na lukách a širé nebe." „Každá píseň vychází z toho, co známe. Poslechni si tu mou." ⭐⭐⭐ Oddechová sbírka drabbles, kterou stihnete přečíst během krátké pauzy, cestou tramvají nebo třeba večer před spaním. Drabble je povídka o sto slovech, testuje schopnost napsat smysluplný příběh na malém prostoru. Jednotlivé části sbírky na sebe volně navazují.

Byl to osud? Smůla nebo štěstí? Její minulost je tragická. Už toho tolik ztratila. Myslela si, že ji v životě už nic nepřekvapí... mýlila se. Jmenuje se Lorelai, Lorelai Henderson. Skrývá tajemství, které nikomu nechtěla prozradit ale v jejím dosud „poklidném" životě nastaly změny. A ty změny převrátily její život naruby. Při čtení mého „začátečnického" příběhu se připrav na kapku naivity, spousta tajemství a odkrývání rodinné pravdy společně s cestou za dědictvím a nějaké té romantiky. Nejlepší umístění dosažené v žebříčku romance #5

NALEZNEŠ V KNIHKUPECTVÍCH V OFICIÁLNĚ VYDANÉ, TIŠTĚNÉ PODOBĚ Dovedete si představit, že ve světě, kde vládne přetvářka a faleš, existuje společnost, ve které je zakázáno skrývat své emoce? Kde nemůžete zatajit své pravé já? Přísně střežený vládní experiment, jehož cílem bylo lépe pochopit lidský imunitní systém, se zvrtnul. Proto bylo postaveno město, které není na žádné mapě, řídí se jinými zákony než venkovní svět a opustit jeho pomyslné hranice je pro jeho obyvatele mnohem těžší, než se na první pohled zdá. Mé jméno je Raven a v tom městě žiju. Jsem součást komunity, která měla zůstat utajena. Ale tenhle plán nevyšel...

Deník o tom, jak jsem zvládla Desetidenní očistu těla od Petera Glickmana. Není pro slabé povahy. Založeno na skutečných událostech.

Povídka byla vytvořena v rámci mezinárodní wattpad Valentýnské soutěže 2020, kterou pořádal tým ambasadorů. *** „Nikdo nestojí za to, abys kvůli němu čekala tak dlouho, že ti vystydne káva." Vzhlédla, aby nad sebou uviděla postávat zaměstnance kavárny. Byl mladý, možná o něco starší než ona sama. Doteď mu nevěnovala více pozornosti, než bylo nutné. „Tu kávu jsem si zaplatila. Co s ní udělám, už není tvoje starost." „Nemám rád, když někdo plýtvá něčím, co jsem vytvořil a ani neocení moji práci." Kupodivu odtáhl jedinou židli stojící na opačné straně stolu, a posadil se, což poněkud vyděsilo i ji. Porozhlédla se kolem, aby jí došlo, že je podnik poloprázdný a ona je jedna z posledních zákazníků, kteří ještě otálí s odchodem do svých domovů. „Máš nějaký konkrétní důvod, proč jsi mě poctil svojí přítomností?" zeptala se a doufala, že její sebevědomý tón skryje jisté obavy. „Neber to nijak osobně, nejsem tvůj stalker nebo tak něco, vlastně nejsi ani můj typ." Otevřela ústa v šoku i zmatku. Nejistá si, jak na tohle reagovat. „Bez urážky, ale v takovémhle nečasu není divu, že tě nechal čekat." ***

2. DÍL, NAVAZUJÍCÍ NA MĚSTO DUŠÍ Vždy ukaž svou duši. Drž se pravidel. Neopouštěj Soulcity. Do dneška by mě nenapadlo o těchto zásadách pochybovat, ale v Soulcity už není tak bezpečno jako kdysi. Obyvatelé začínají být neklidní. Navíc kolují zvěsti o skupině uprchlíků, kteří plánují zaútočit, a tím nejspíš prozradit naši existenci. Vždy jsem si myslela, že za hranicemi čeká jen svoboda, ale možná jsem se mýlila. Moje jméno je Raven a dokázala jsem utéct z utajeného města.

Jak se James a Lily mohli dát dohromady? Jak Pobertové prožívali svůj poslední ročník? Jak vypadal jejich život po opuštění bezpečí, které jim poskytovaly Bradavice? To vše a mnohem více se dočtete v této povídce. UPOZORNĚNÍ: Pokud Ti je méně než 12 let, tak si tento příběh prosím schovej do wattpad knihovny a pár let počkej...