[DOKONČENO] Učitelé mají občas zvláštní hlášky. No, občas... vlastně furt. Začalo to jako kecy matikářů, ale teď jsou to spíš kecy učitelů a příběhy ze školního života :D 16. 2. 2018 100K 23. 7. 2018 200K Nejlepší: #1 v náhodně (nezařaditelné, nevím proč to změnili)

Toto je pokračování knihy Vtipy vtipů jelikož mi do první knihy už nejde přidat více kapitol nevím proč :(( #2 v kategorii humor ❤✌ 22.4.2018 #1 v kategorii humor 🔝😻 29.4.2018

Já - maličká báseň. Ten rozevlátý volný veršíček vzedmutý zvučným rytmem. Ty, milá čtenářko, dobře čti mě, budu jako tvá první vzpomínka. Ten první krůček, první upadnutí. Ne, na to se nezapomíná... Taky vrzající dřevěná houpačka, jež zasklí tvé suché oči. Chci, aby ses sama podívala, že tohle se nezměnilo. Ale básnířko, ty, co jsi napsala mne, proč mlčíš? Mluv, ústa se otevřou a vynesou mne výš. Každý přece nechá rád ukápnout trochu stesku. A i když mě máš pouze ve své hlavě, odvlaju dál! Já - psána na papíře v rukou, dnes složená z těch barevných písmen displeje. Neboj, ozářím černo světa. S tebou! Jsem tvoje duše a ty mé tělo. Tak ukažme všem, pár těch tichých míst, kde vítr prohání se korunami stromů, aniž by zašustil. Jsem báseň. Tak proč se tomu, má čtenářko, tak divíš? Odrážím zjevy lidských mohutných skal. Těch citů nevysvětlitelných. No, snad je pochopíš. Moje básnířka je pro tebe má.... Tak čti mě, jen čti! Budu třeba vzpomínka tvá, nebo z cukrové vaty tvé sny....

Hudba zní pomalu a v klidu. Čas vítr zavál za hory. Ty tóny zní pomalu a v klidu. Jasněji, než dřív. Zpěv ptáků, jež třepotají křídly, line se z pootevřených oken. Je to, jako kdysi. Prý.. že se nevrátí... a přece! Šepot ptačích per zní pomalu a v klidu. Mé srdce uhání napřed. A já ... stůj co stůj, chci to zachytit! Musím připlížit se k hnízdu ptačímu, když v něm spí mláďata. A slavíčkovi zazpívat, co já mám na srdci. Ó ano, chci to opět zachytit. Tu jiskru v oku ptáčka malého bezbranného. Barvu jeho křídel lesk perutí.... Avšak můj malý zpěváček... On spí.... pomalu a v klidu, dřímá....

Ponořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku. Společník při nočních procházkách v hukotu hlubokých vzdechů větru. Ten stříbřitý úsměv oblohy, při barvě azurového večera. On jako první vystoupí se svým světlem a donáší zprávu noci... Noci plné melodických veršů... Slyším jeho kroky.......A ty?

Ty první básničky, jež kdysi vzešly z mé hlavy a dostaly se pomocí mých prstů na tenhle svět! Ty vrtkavé pokusy zapojit trochu fantazie, empatie, představivosti a psát... O smutku, O štěstí O lásce O životě O pocitech O úžasech přírody O kouzlech světa.... Zkrátka mé úplné začátky. A možná nejsou právě ty nejlepší. Ale zrodem těchto veršů jsem se dostala dál. A zavedly mě tam, kde jsem.