Jeho rty... Byly úžasné i v tom zmatku a šílenství kolem. Byly teplé a mokré, stejné v jako den, kdy si mě poprvé vzal. Kdy bariéra praskla a dva světy, kdysi od sebe tak vzdálené, se propojily a vytvořily ráj. Byl jsem jako housenka, malá a nenápadná, která se poté proměnila v nádherného motýla s křídly, která odrážela všechny barvy světa. Nastal čas, aby motýla někdo polapil. Když už si housenka myslela, že její život je u konce, změnila se. romantické | teen/fanfikce | little bit komedie |Cover od úžasné @icry69| |Fanfikce na dva členy RT, ale jsou použity pouze jejich jména a vzhled. Vše kolem je smyšlené.| Příběh prochází postupnou korekcí, kterou proběhlo již 22 kapitol. Co se týká obsahu, ten však zůstane nepozměněný, doufám, že i tak si ale příběh mého pubertálního já, které se ještě učilo psát, užijete. ;))

Jste skokan, běžec, silák nebo mudrc? Teď už na tom nezáleží. Všichni jsme pouze jen ti, co přežili. Útěkem to začalo, ale srdceryvným rozloučením to rozhodně nekončí. Dlouhou dobu jsme hledali východ, jen abychom se nakonec dozvěděli, že nic není ani zdaleka tak, jak jsme si zprvu mysleli. Rozdělení. Zrada. Nepochopení. Zbylo nás pár, ale nevzdáme se. Naši přátelé nás potřebují. Dívka se zdrceným srdcem a silným odhodláním. Mudrc, který se mnohdy ani jako mudrc nezdá. A mladý skokan, který oplývá humorem v doslova každé situaci. Jak tahle trojice dokáže něco tak nemožného, jako je záchrana přátel, když ani neví, kde se tajemné sektory nacházejí? Co všechno se skrývá na odvrácené straně Města? A kdo je a kdo není jejich přítel? Do toho všeho se po nich chce, aby zapomněli. Dokonce se adaptovali! No, řekněte. Chodili byste jako by nic do školy se zbohatlými podivíny, když jsou kdesi v ruinách vaši přátelé a jedinou nadějí pro ně jste vlastně jen vy? (23. 8. 2017 - 24. 8. 2018)

...a Popelku našel krásný princ, dal jí střevíček a byla svatba. A všichni žili šťastně až do smrti. Ale tohle není pohádka. Život - moc reálný - a pohádka - moc nereálná - jsou dvě odlišné věci, které se vlastně bezvadně doplňují. I když se ale nenarodíme jako bohaté a krásné princezny, nebo jako hodní a stateční princové, můžeme se snažit si mizerný život proměnit v nádhernou pohádku se šťastným koncem. ••• Věnováno @Sharka_Potter ❤ ©mrsxdarcy |v příběhu se mohou vyskytovat vulgarismy #6 v Povídka

NALEZNEŠ V KNIHKUPECTVÍCH V OFICIÁLNĚ VYDANÉ, TIŠTĚNÉ PODOBĚ Dovedete si představit, že ve světě, kde vládne přetvářka a faleš, existuje společnost, ve které je zakázáno skrývat své emoce? Kde nemůžete zatajit své pravé já? Přísně střežený vládní experiment, jehož cílem bylo lépe pochopit lidský imunitní systém, se zvrtnul. Proto bylo postaveno město, které není na žádné mapě, řídí se jinými zákony než venkovní svět a opustit jeho pomyslné hranice je pro jeho obyvatele mnohem těžší, než se na první pohled zdá. Mé jméno je Raven a v tom městě žiju. Jsem součást komunity, která měla zůstat utajena. Ale tenhle plán nevyšel...

Když lidstvo zničí svůj svět, je potřeba zázraku. Zázraku, nebo záhadné organizace OOL, která tvrdí, že vyrobila přístroj, který nahradí vytěžená paliva a vyčistí otrávený vzduch. Jenže k tomu je potřeba právě Destiny Richarové. Proč? A co se stane, když je celý svět schopný vás zaprodat? Cover by @LilaBurn 23.10. 2015 - #4 25.10. 2015 - #1

Nerozumím tomu, proč rodiče nemají rádi mou sestru. Neustále mi říkají, abych ji neposlouchala a navádí mě, abych se s ní nebavila. Dokonce to zašlo tak daleko, že den jejích narozenin raději stráví se svými přáteli, než s ní. Ráda bych zjistila, proč tomu tak je. Bojím se totiž, že by podobný osud mohl potkat i mě. • Ostatní: První část vydána: 1. 6. 2018 Poslední část vydána: 15. 6. 2018 Počet slov: - Nejlepší umístění: idk, ty nový kategorie jsou fakt nanic

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

„Jsi nula. Dokonce taková nula, že ani nedokážeš spáchat sebevraždu...." „Když jsem podle tebe taková nula, tak proč sem za mnou pořád chodíš?" přejede ho dívka zkoumavým pohledem. „Abych se mohl dívat, jak se ti to stále nedaří..." ušklíbne se chlapec a odejde z nemocničního pokoje pryč...

Navazuje na ➤ EXPERIMENT 1: Spáleniště [FF TMR] Byla pokusem, laboratorní myškou poslanou do Labyrintu, aby čelila odvěké hádance: bludišti. Ovšem, jak se zdá, tenhle nemá řešení; stane se jednou z Placerů, jak to ZLOSIN plánoval, ale kromě cesty ven najde i něco jiného, co by nečekala - přátele a lásku, která v boji na život a na smrt nemá místo. Ale se vzpomínkami přichází i děsivé tajemství: kdo je Bella ve skutečnosti a co má společného s Newtem a ostatními Placery?

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.