❝ Jsem barvoslepý. ❞ ❝ Zdravím, barvoslepý, jsem Luke. ❞ © All Rights Reserved | zzirque 2016 Editováno 18/10/2019

O anorexii, o které příběh pojednává, se často mluví ve spojitosti s modelkami. Všeobecně je vědomí takové, že je zkrátka problémem dívek a žen, které jsou posedlé svou vahou. Jako někdo, kdo má s touhle nemocí pár vlastních zkušeností, můžu říct, že je to nesmysl. Anorexie mívá své kořeny hlouběji...

Každý máme své sny, svá přání, některá obyčejná a jiná tajná, ta nejtajnější, která nosíme pouze ve svém srdci. Některá se splní hned, na jiná musíme čekat dlouho až ztratíme naději, že se někdy stanou skutečností. Sny nemizí. Zůstávají v každém z nás, zahrabané v koutku naší mysli možná jen jako velká bolest. Jmenuji se Apollo a žiji v jeho mysli. Kdo je on? Kluk, který je sám a přeje si nebýt sám. Dávám mu sílu, a přesto padám. Toulám se kolem něj, jsem jeho sen, který vždy v noci vloudí se mu do mysli. Alex. Jmenuje se Alex a je nádherný.. a smutný. Přes zákazy v mém světě, vesele jdu dál a porušuji vše, co se dá, abych ho udělal šťastným. Sny se naplní a naděje nezemře. Možná..

"Zdá se mi to, nebo pivoňky ve tvých vlasech kvetou modře?" Kdekoho by tato věta zmátla, pomalu a nemilosrdně by ho mučila, až by ho nakonec dohnala k šílenství. Jenže v našem světě, kde bonbóny byly hořké a láska chutnala po šťovíku, byly metafory tím jediným, co nás drželo při životě.

Přišel jsem domů, mé bílé oblečení bylo rudé.. krvavě rudé. Manželka stála udiveně ve dveřích a v prstech nevěřícně držela své brýle. V druhé táhla další štosy papírů, týkajících se případu. "To, ty jsi ten vrah.." vydechla ta slova s naprostým strachem. Byla jen otázka času, než jí to dojde.. I když byl ten čas hodně dlouhý... *** Mé jméno je Jerome Valeska, jsem vrah a moje manželka je detektiv, která se snaží vyřešit můj případ. Paradox, že?

Jsme krásní, chytří, silní a šokující. Bezohlední, arogantní a zlí. Smutní, nemilovaní a ztracení. Jsme všechno, co milujeme, a všechno, co nenávidíme. Jsme generací trosek a lidí. Generací, které patří svět.

Wattpad sa od svojho zapnutia musí pasovať s mnohými problémami a cestovať absurdnými vesmírmi, plnými len toho najhoršieho. Upozornenie: Táto paródia obsahuje SSHN. SARKAZMUS, SATIRU, HYPERBOLU a NONSENS. Jej účelom je čisto pobaviť, nie niekoho uraziť. Preto ju, prosím, berte s obrovským nadhľadom. ©JayIridescent 2017 - 2020

"Na lov zda smím se, lovče, ptát?" "- Při číhání roztřásl mne chlad." "Kde jeleni jsou skolení?" "- Dosud se pasou v osení." "Kde je tvá zpupnost zbojníka?" "- Z boku mi proudem uniká..." "Kam pospícháš? A co je ti?" "- Jdu umřít ve svém doupěti." (Rudyard Kipling: Knihy džunglí) Na motivy skutečných událostí. Dílo nemá dopředu stanovený konec. Status příběhu je "na pokračování", protože jde o částečnou biografii a kapitoly budou přibývat s tím, co se reálné postavě v budoucnu ještě přihodí. "Deník Lykantropa" je lyrické vyprávění bezejmenné postavy trpící lehčí formou vzácné psychózy, zprostředkovaný útržky z deníku (kurzíva) a komentářem (normální písmo). Dílo si klade za cíl přiblížit čtenářům život mladého člověka trpícího nevšedními psychickými problémy a ukázat, jak obtížný je život s touto diagnózou navzdory tomu, jak populární jsou vlkodlaci a psychopati v pseudokultuře moderních teenagerů, kteří ovšem nemají ani ponětí o tom, jaké to je, být "skutečným vlkodlakem".

"Bring me a coffee you plastic prick." Sám v sobě ztracený android musí čelit protivnému detektivovi. Když člověk nedokáže krotit své city, má to snad android zvládat lépe? «Connor x Gavin» ©voltina

// Prochází betací od @TnaKenov a @netopyrka83 :) // „Och, božíčku, vypadám tlustě?" Prsty s tmavě nalakovanými nehty zabubnovaly o štíhlou tvář chlapce, který se před zrcadlem promenádoval v nařasené sukni sahající mu až pod kotníky. Zachichotal se, vystrčil na sebe do odrazu zadek, kterým krátce zatřásl a následně pohoupal do boků. „Ba-rok-ní boky!" odsekával při každém zhoupnutí do strany. „Vypadáš směšně," můj hlas se třásl víc než volány sukně, se kterou šili všichni čerti v podobě mladého muže. „No to jsi kamarádka? Takhle mě necháš jít mezi lidi? Tedy, člověka?" Jeho hraný afekt nikdy neznal hranic. To už byl úděl herců. Pohoršeně zavrtěl hlavou, dal mi políček. Hned na to laškovně zvedl koutek, svůdně zavrčel a vyhrnul si sukni nad kotník, který předsunul ke mně. „Rajcuje tě to?" pokračoval, „Pokud řekneš kouzelná slůvka, možná uvidíš i kolínko," pokoušel mě dál, jeho obočí několikrát poskočilo, nohu mi strčil pár centimetrů od obličeje. „Kouzelná slůvka? Abrakadabra, hérečko!" přistoupil jsem na jeho hru. „No výborně!" zajásal s neskrývaným nadšením a sukni si vykasal až ke stehnům. Odhalil tak svoje hubené nohy mírně postavené do tvaru písmena X. Odskočil ode mě zpátky k zrcadlu, otočil se do něj, zavrtěl hlavou a přivřel oči. „Tak mladá...A taková štětka!" spráskl ruce k sobě a jedna mu pak vystřelila k čelu, kde naznačila přicházející mdloby, načež se skácel jako pytel brambor k zemi. A potom jsme oba vybuchli smíchy.