KKNovak129
Sedím v té prokleté posteli, kolena tisknu k obličeji plného slz. Snažím se pohupovat do rytmu písně hrající z beden, jako obvykle se mi to však nedaří a vypadám jako totální troska, která ke všemu nemá rytmus, ani hudební sluch. Přestože hraje na kytaru tolik let.
Kdykoliv si dodám odvahu a pokouším se zvednout a opustit ono vězení, všimnu si té prokleté skvrny před sebou. Skvrny, která má už dobrých pár týdnů ustláno na mém tmavém, hebkém prostěradle. Má poslední vzpomínka na něj. Poslední vzpomínka na dobu, kdy nebylo ani já, ani on, jen my...