Nikdy na to nezapomenu, budu si to navždy pamatovat. Nikdy nezapomenu na tvé světle modré oči. Nezapomenu na tvůj bezchybný úsměv, na náš první dotyk a ten pocit, který se mi utvořil v podbříšku. Byli jsme pro sebe stvořeni, takže i kdybych zapomněla, nikdy tě neopustím .. ach ta ironie ..

Rok 2009. Všechno se to semlelo tak rychle. Jejich ruce, zamotané do sebe, jejich neutichající polibky .. jeho sláva, její bolest. Rok 2012. Zoe se vrací do Londýna jako módní návrhářka a potkává lásku svého života, kvůli které napsala snad milion stránek svého deníčku a prolila tolik krve a slz .. dokáže se smířit s jeho slávou? Nebo se snad Louis dokáže smířit s obyčejným životem a všeho se vzdát?

Nikdy jsem si nemyslela, že bych snad někdy mohla dopadnout takhle. Vždyť .. já vždy byla premiantka třídy, všechno mi šlo od ruky .. proč jsem se tedy ocitla v takové temnotě? Na konci toho temna stojí postava, která na mě upírá své čokoládové oči. Je to muž, je statný, na tváři má neutrální výraz, ale i přes jeho bojovou stránku vím, že by mi neublížil .. nebo snad ano? ..