„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Já a moje posedlost, ty a tvá nevědomost a vzdálenost mezi námi. Pro Tomáše~ #30 v Povídka, ale nikdy to tak nemělo být..

Náhled do života nenapravitelné romantičky bojující s anorexií. Psáno se srdíčkem.

"Zdá se mi to, nebo pivoňky ve tvých vlasech kvetou modře?" Kdekoho by tato věta zmátla, pomalu a nemilosrdně by ho mučila, až by ho nakonec dohnala k šílenství. Jenže v našem světě, kde bonbóny byly hořké a láska chutnala po šťovíku, byly metafory tím jediným, co nás drželo při životě.