Eric Holloway působí jako kluk, kterému život přeje. Jenže některé domovy vypadají dokonale jen zvenčí. -- Eric Holloway je na první pohled dokonalý kluk. Má milující mámu, věrné kamarády, talent na fotbal a život, který působí téměř bezchybně. Když ale na konci školního roku propadne z literatury, nezbývá mu nic jiného než požádat o doučování jediného člověka, který ho dokáže připravit na opravnou zkoušku - Caspiana Marise. Nadaného studenta s hlasem mořské sirény. A zároveň bývalého nejlepšího kamaráda, se kterým už roky nepromluvil. S každým dalším setkáním se mezi nimi začne obnovovat pouto, o němž oba věřili, že dávno vyhaslo. Zároveň však na povrch vyplouvají pravdy, které měly navždy zůstat pohřbené. A Eric se jim bude muset postavit. Ať už chce, nebo ne.

Hudson miloval cestování, ale jednou věcí si byl jistý - vždy chtěl mít to místo, kterému by mohl říkat domov. To, kam se vrátí z cest za svým partnerem, ať už by cestoval s ním nebo ne. Dobrou práci už měl, cestovat si taky mohl dovolit, teď už jen zbývala ta láska. Zatím vše, co si takhle naplánoval, mu v životě vyšlo. Tak tohle muselo taky, že? Že?

Flavio nečekal, že mu osud do cesty postaví někoho, jako byl on, protože neměli přece nic společného. Jejich vztah byl spontánní, hluboký a plný porozumění, ale některá tajemství zkrátka mají moc změnit úplně všechno. Jak dlouho lze před pravdou zavírat oči, než si najde cestu ven?

Ve světě, kde má každý svoji spřízněnou duši, jsou chlapci Nate a Rory spojeni už od narození. Můžou spolu komunikovat pomocí zvláštního pouta, které jim umožňuje vidět, co si ten druhý napsal na kůži, jelikož se to objeví na jejich vlastní. Nate a Rory jsou velmi odlišní a často se neshodnou, avšak osud je opakovaně svede dohromady, což vytvoří silné přátelství, které vyvrcholí v něco, čemu ani jeden z nich nedokáže zabránit. únor 2017 - únor 2018

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.

Úryvek: "Od čeho máš ty jizvy na břiše?" "Císařský řez," odvětil naprosto v klidu, jakoby to byla normální věc. "To je vtip, že?" Pohotově jsem si zase stoupl. "Měl by?" Očividně se bavil nad mojí nechápavostí. "Jsi kluk." Přešel jsem k němu. "Jsem hybrid." Stále nevnímal moji přítomnost. "Ty máš dítě?" Konečně mi vše došlo. "Dvě."

Dovolená. Čas na odreagování, zábavu a užívání. Jenže když se člověk den předtím rozejde se svou druhou polovičkou, i krásná, jasná obloha se ihned zatáhne a svět potemní. Ne vždy ale zůstane obloha navždy zatažená. Někdy se možná objeví někdo, díky komu je svět opět jasnější. Někdy se možná ale objeví někdo, kvůli komu obloha časem ještě více potemní.

Draci. Nádherná, mohutná stvoření. Každý o nich slyšel. Kdysi, v dávných dobách, byli pouhým mýtusem, ale nyní? Byli obdivovaní. Uctívaní. Je tomu již pár století, co se draci objevili a o něco méně tomu, co se s nimi lidé naučili komunikovat. Bohužel jen nějací lidé měli onu schopnost se s draky domluvit. Byli to vyvolení. Každý si přál mít svého draka a stát se dračím jezdcem. Toto je příběh o chlapci, co má tuto moc. A mnohem, mnohem větší, i když o tom sám ještě neví.

"Mám tak milion důvodů tě nemít rád." "Například?" "Máme byty naproti sobě a ty neustále chodíš bez trička." "Neřekl bych, že zrovna to ti vadí."