Krůpěje potu se leskly zrzavé ženě na čele. Okolo ní pobíhalo několik sester v bílém, zatímco porodní bába byla připravena pomoci s koloběhem zrození života. Z hrdla rodičky se draly křiky a funění jako nějakého dravého zvířete. Jedna z mladých žen pomocí vlhkého hadříku setřela pot. Po těžko určitelné době se místností rozlehl dětský pláč. "Gratuluji, má Paní, narodila se vám zdravá holčička. ----- Za cover moc děkuji: @AlexAvengers Zlatíčka, nejedná se o bdsm příběh.

Ve škole se cítím jako neviditelná. Procházím chodbami a lidé mě nevidí.. Nevšímají si mě. Jsem pro ně jako vzduch.. Což je ironické, protože bez vzduchu se přeci nedá žít.

Jak to asi může dopadnout, když se ne tak zlá ježibaba dostane do potyčky s dvojicí feťáků? Na Inkittu vydáno 18. srpna 2020.

Láskou zdrcená duše Láskou unavený oči Láskou zabitá radost

„Promiň, princezno," usměju se smutně na každou, která mi navrhne schůzku. „Ale nejde to." A v duchu vždy dodávám: „Nejde to, protože já čekám na prince." Stále jsem však nenalezl klíč, kterým bych odemkl zámek dveří, jež toužím otevřít. A tak jen doufám, že se tu objeví někdo, kdo mě pouhým Alohomora všech těch starostí zbaví. Ale pravdou je, že čekat občas nestačí. Musí se začít jednat. A s tímto uvědoměním začíná i můj příběh. • Doporučení: „Tak dobrý příběh s gay tématikou jsem ještě nikdy nečetla. Vše bylo tak živé a osobní, jako by Leoš opravdu existoval. Prvotřídní práce." - Elimona04, 14. 2. 2018 • Upozornění: Příběh plný lásky, vtipu, naděje a zklamání. Psáno formou deníku. Části mají okolo 400 slov. • Ostatní: První část vydána: 16. 12. 2017 Poslední část vydána: 14. 2. 2018 Počet slov: - Nejlepší umístění: #1 v teenfikci 07/02/18 - 50K přečtení 24/03/18 - 100K přečtení

Sex, skejty, cigára a kudlanky. Výstřední, originální, absurdní příběh o dospívání a konci světa. To jsou dějiny. To je pravda. Přichází konec světa a nikdo o tom nemá ani tušení.

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.

Kdesi v Rumunsku stál jeden dům. Úkryt. Doupě. Pro toho, který ze svého Doupěte utekl.

Jeho malby si držely velmi dobré jméno. Byly známé pro jejich dynamiku a realistické vzezření kombinované s abstrakcí tak, že z nich člověk nemohl spustit oči. Jean vždy věděl, že to, co bylo na jeho pracích tak fascinujícího, byl fakt, že si uměl skvěle představit, jak se objekt jeho tvorby hýbal. Dokázal se stát tím, co maloval, a připadal si, jako by maloval autoportrét. Do té doby, než obdržel zakázku na sérii tančící ženy. Šlo o to pochopit, jak se ženy hýbou. A tak mu zbyla jediná možnost. Naučit se to. Cover by @SabinaSabova