všechny ty chyby se točí v kruhu utíkáš do exilů dopsán epitaf (v jazyku, kterému nerozumíš ty, ani tvoji příbuzní) nejsi/ Básnická sbírka o nadějné bolesti a světech, jež se zazdily do surrealismu, paranoie a experimentu s lidskou duší. Soubor třiceti unikátních experimentálních básní, které spojuje víra v něco lepšího a strach z toho, co to lepší a nové může znamenat. • 1. místo v soutěži Hvězdobraní / kategorie poezie • Výhra v dodatečné kategorii Poeta

Sbírka melancholických básní, jež čas od času na mysl přichází platonickému tragédovi. Lásky, boly a nespravedlnosti hledaného světa v pár verších.

Slabší požírají ještě slabší. A všichni končí ve chřtánu Metropole. Všichni. Bez rozdílu. Nikdy nekončící koloběh. Struny se v této změti plechu, drátů, bídy spodiny a eskapismu bohatých politiků smrtelně ovíjí kolem každého hrdla. A taky v tomto pekle udávají rytmus. A rytmu smrti z útrob města není kam uniknout. Na to v této zbědované realitě nezbývá místo. Leda unikat do ještě horší bolesti... Zkrachovalé existence žijící na hranici toxicity a snesitelnosti se zaplétají do katastrofy až hrůzostrašných měřítek. To, co se Magistrát snažil roky tajit, nyní s vodou vyplouvá na povrch a nejen tráví vzduch. Někdo tahá za struny na jejich rukou a oni musí tančit. Je jedno, zda něco chtějí, někoho milují. Teď tančí podle něj. Jak si jen číhající smrt přeje... Rozhodně dystopický a neméně konceptuální příběh zasazen do nezářné budoucnosti - třeba i našeho světa - rozehrává šachovou partii mezi individuem ze skládky, kyborgem utápějícího své problémy v alkoholu a platech sedativ, jistým Devídkou, který se ještě včerejšího večera jmenoval Maxmilián, a dvojicí sourozenců, jejichž původ je stejně pochybný jako způsoby jak trávit čas. A jejich šachovnicí není nic menšího než samotná Metropole a nástrahy číhající na každém rohu. A něčí oči to všechno neustále pozorují a dohlédnou dál, než by se zdálo... „To, že tady něco vidíš, ještě neznamená, že je to pravda."

Ve vesmíru tvůj křik nikdo neuslyší... Histeria; podivná loď putující na konec vesmíru. Mrtví tvrdili, že má svou duši. O moc víc toho o ní neví ani nezávislá Sedmnáctá posádka. Zatracenci své doby, přeživší pamatující již mrtvé planetární soustavy, piloti mimozemšťané, polonadlidé hledají utopii rozprostírající se za hranicemi myslitelna, daleko za starými příběhy. A mnohdy nejen tu. Každý den se bojuje o nadvládu dalšího území s podivnými tvory a fyzikálními absurditami. Na palubě přežívají v chabé symbióze s lodí kromě lidí i nejrůznější nadpozemské entity, a některé lační po krvi! A s těmi se potkat nechcete... Jeden výpadek. Loď se opět vymyká kontrole. A někdo si to odskáče... Nikdo tě nebude hledat... Opravdu nikdo? // Kapitoly vychází každé pondělí (snad pravidelně)! Stále dochází k přepisu z roku 2019, tento autor děkuje za trpělivost! Menší komentář, který se hodí sem (k připravenému pokračování - což je dost ambiciózní, když jsem ještě nezačala s publikací tohohle) a ke všem mým pracem celkově... a asi to hodím i někam veřejněji: vycházím ze skutečnosti, že jsme se jako společnost někam posunuli a už, alespoň naší generaci, nedělá problém akceptovat sexuality, které nejsou jen silně heterosexuální. Protože nechci, aby lidé příběh vnímali jen skrze tento faktor, nebudu na obálku přidávat duhovou "stužku", ale mějte prosím na paměti, že každá postava má svůj charakter, své důvody, proč se tak či onak bude dít nebo naopak nebude.

Ve stinných uličkách města žilo zlo, jež mělo mnoho podob. Nikdo o něm nemluvil, protože to se nevyplácelo. Život šel dál, dokud jednou nepřijel podivný cizinec. Příchod učenlivého parukáře však do města vlákal pradávné síly, o kterých se bály vypravovat i nejhrůznější pověsti. Série prapodivných vražd spolu s masou mrtvých podél cesty do Města nemohly být náhodou. Něco se blíží! A vrány přilétají...

// Prochází betací od @TnaKenov a @netopyrka83 :) // „Och, božíčku, vypadám tlustě?" Prsty s tmavě nalakovanými nehty zabubnovaly o štíhlou tvář chlapce, který se před zrcadlem promenádoval v nařasené sukni sahající mu až pod kotníky. Zachichotal se, vystrčil na sebe do odrazu zadek, kterým krátce zatřásl a následně pohoupal do boků. „Ba-rok-ní boky!" odsekával při každém zhoupnutí do strany. „Vypadáš směšně," můj hlas se třásl víc než volány sukně, se kterou šili všichni čerti v podobě mladého muže. „No to jsi kamarádka? Takhle mě necháš jít mezi lidi? Tedy, člověka?" Jeho hraný afekt nikdy neznal hranic. To už byl úděl herců. Pohoršeně zavrtěl hlavou, dal mi políček. Hned na to laškovně zvedl koutek, svůdně zavrčel a vyhrnul si sukni nad kotník, který předsunul ke mně. „Rajcuje tě to?" pokračoval, „Pokud řekneš kouzelná slůvka, možná uvidíš i kolínko," pokoušel mě dál, jeho obočí několikrát poskočilo, nohu mi strčil pár centimetrů od obličeje. „Kouzelná slůvka? Abrakadabra, hérečko!" přistoupil jsem na jeho hru. „No výborně!" zajásal s neskrývaným nadšením a sukni si vykasal až ke stehnům. Odhalil tak svoje hubené nohy mírně postavené do tvaru písmena X. Odskočil ode mě zpátky k zrcadlu, otočil se do něj, zavrtěl hlavou a přivřel oči. „Tak mladá...A taková štětka!" spráskl ruce k sobě a jedna mu pak vystřelila k čelu, kde naznačila přicházející mdloby, načež se skácel jako pytel brambor k zemi. A potom jsme oba vybuchli smíchy.