Tulacka7
- Reads 494
- Votes 45
- Parts 38
„Já bych si tě totiž klidně vzal i takovou," pronesl náhle a přitom tlustými hrubými prsty promnul jeden z jejích bledých copů. „I s tou tvou prokletou bílou pletí."
Nebyl to návrh k sňatku. Šlo spíš o holé konstatování.
Jeho ruka, upustila copy a krátce, neobratně jí pohladila po tváři. Ten dotek byl lehký - a přesto jí tělem projel jako studený záblesk.
Herman se okamžitě odtáhl, prudce, jako by ho její blízkost spálila. Sevřel pěsti, čelist se mu napjala. Začalo se mu dýchat ztěžka. Znovu na ni upřel ten divoký, výhružný pohled, v němž se prala touha s hluboko zakořeněnou záští.
„Nemusíš se mnou nikdy ulehnout, když nebudeš chtít," pokračoval chraplavě, rychleji než by chtěl. Jakoby sám sebe snažil přesvědčit, že to myslí vážně, „můžeme spolu jen žít. Bok po boku. Dostaneš vlastní pokoj. Budeš si dělat, co budeš chtít. Nebudu ti bránit. Nechám ti volnost. A nebudu po tobě nic chtít na oplátku." Jeho slova zněla jako tichý slib. Nebezpečně lákavý.
Znovu na ni pohlédl. Ten pohled byl divoký, rozporuplný, plný něčeho, co se snažil držet na řetězu. Zafuněl - touha se v něm prala se záští. Přitažlivost s odporem. Jako by ho samotná její blízkost ohrožovala. Přesto všechno, jí pod svým tělem tiskl ke stromu dál. Jakoby se bál, že by při sebemenší naději, sebemenší šanci, znovu utekla do lesů.
„A proč bys to dělal?" hlesla. Ta otázka visela mezi nimi jako napnutá struna. Elea si v tu chvíli ještě více uvědomila, jak blízko Herman stojí. Jak se jí s každým nádechem zvedá hruď - a jak jeho tělo reaguje dřív, než rozum stihne zasáhnout. Viděla to.
Cítila ho.
A poprvé pochopila, že i on je tímhle setkáním zaskočený.
„Z úcty k tobě,"