Luna Moon Jacksonová a Anabeth Klara Jacksonová. Obě mají blond vlasy a modré oči. Vypadaly by úplně stejně, ale rozdíl tam byl. První dvojče, tedy Luna, měla na pravém oku tři veliké jizvy. Neměla proto i pravé oko modré, ale šedivé. Příběh se odehrává v době Pobertů. Obsahuje gramatické chybičky. Doufám že se bude líbit.

Škrábu po zdi svými nehty, které jsou okousané a od krve. Proudí mnou chlad ze studené podlahy, ale už jsem si za ten čas zvykla. Ani nevím jaký je den, natož abych věděla, jaký je rok. Venku slyším ptáky zpívat jejich již známou veselou písničku. Mně bohužel do zpěvu není. Pořád se snažím přizpůsobit podmínkám, kterým čelím, ale nejde to. 
Nad hlavou již slyším skřípání podlahy a vidím jak se prohýbá.
Už přichází. 
Jako vždy otevře dveře od temného sklepa, ve kterém se nacházím. Hodí mi sem kus chleba a sklenici vody, jak kdybych byla ta nejhorší osoba na světě, která si nezaslouží normální teplé jídlo. 
Žaludek se mi vždy sevře, když ho vidím. Jak kdyby místo svého obličeje měl obličej nějakého ďábla. Můžu odpřísahnout, že i Hitler by se ke mně choval lépe. Ten by mě aspoň jednoho dne nechal chcípnout v plynové komoře. Dosáhla jsem vrcholu největšího ponížení. Přeji si dvě věci. Umřít a nebo se z tohohle pekla dostat.
Cítím ve vzduchu, jak si ta svině nahoře dělá slaninu s vejci.
A pozor! Už jde směrem ke sklepu, kde se nacházím! Otevírá dveře a ušklíbá se na mě. Jak já bych mu jednu vrazila!
Dokutálel se k mé postavě, která už se přestala bránit. Nastavila jsem se sama od sebe, protože už jsem na to byla zvyklá. V mém těle už se nenacházela ani jedna emoce. Už jsem na to neměla sílu. A asi už ani nikdy mít nebudu.

Na svět se rodí spousta typů lidí. Lidé hloupí, chytří, ambiciózní, atraktivní, oškliví, hodní, zlí, nevděční... No, a pak jsem se narodila já. Neustále podezírám toho nahoře, že jsem se tu ocitla omylem, ale zjevně se to přesně takhle stát mělo. Říkejme tomu třeba osud, protože nejsem zrovna případ, kterej se každou chvíli projde po zemským povrchu s vědomím, že ho vyráběli rodiče v ložnici. Příběh šestnáctileté dívky se zvláštní schopností prožívat bolest za ty, které miluje. Za svou rodinu, blízké přátelé a... za něho.

„Jsi nula. Dokonce taková nula, že ani nedokážeš spáchat sebevraždu...." „Když jsem podle tebe taková nula, tak proč sem za mnou pořád chodíš?" přejede ho dívka zkoumavým pohledem. „Abych se mohl dívat, jak se ti to stále nedaří..." ušklíbne se chlapec a odejde z nemocničního pokoje pryč...