Tolikrát ráno vstala s tím, že se vším skoncuje. Že ho najde a řekne mu, dívajíc se mu do očí, že už ho víckrát nechce vidět, že vydat se na jeho cestu byl ten největší omyl, který kdy v životě udělala, ať laskavě vypadne z jejího života, přestože ona byla nechtěným vetřelcem v tom jeho. Tolikrát si ta slova předem přehrávala v hlavě. Jenže. Když pak přišel ten okamžik, kdy stála proti němu, nedokázala to. Nedokázala ho požádat, ať už jí víc neubližuje. Ať ji nenutí dívat se na něj, šťastného, zatímco ona trpěla. Chtěla ho vymazat ze svého života, přestože moc dobře věděla, že jediné, čeho by tím docílila, by bylo její zlomené srdce. Jenže jen chtít někdy nestačí. Deprese se zhoršila ... ...a zakopala veškerou naději, že lék změní tuto skutečnost. Život, bezvýznamný sen, nikdy nestojí za to žít život v řetězech, jenž stojí za to být rozbit. Bude následovat tyto stíny, aby se stala jedním z nich... - Shortstory. Obsahuje vskutku krátké části. Napsáno: 1/12/17 - 6/5/18 Publikováno: 11/2/19 - 9/7/19

Ležela jsem na kolejích a chtěla zemřít... Někdo mi to ale překazil. On. - - - - - - - - - - - - - Dokončeno @Amaenell ©2017