Stojí proti sobě, Lída s vlasy ke kolenům a odrané prašivé psisko. Stojí vprostřed návsi. Lída se hryže do rtu. Pes má plnou hubu mrtvé krysy, tvář rozleptanou, z očních důlků se mu řine hnis plný písku, vpíjí se do slepených chlupů. Nad lesem se zablýsklo a na západě, kde se obloha slévá do pijanské žluti se honí bouřka. Nikde žádné hvězdy, ne, dnes nic, jen mezi letícími mraky měsíc lhostejně zírá a jeho bledá, bídná zář přerývaně tluče Lídu do zátylku. Dívá se mlčky na její bosé, zaprášené prsty, a pak na bolákovité a pořezané packy zvířete. Čekají, i když neví na co, možná Lída by věděla, možná by měla vědět, ale nic... nikdo. Inu což.

Chtěl být jednou hrdinou. Takovým hrdinou, kterým byl jeho zachránce, sic muž s minulostí, s tajemstvími, avšak dobrý muž, silný válečník. Vydal se s ním tehdy mezi písky na sever. Tam, kde si nepředstavoval nic, než prach a sucho. Vydal se tam, aby objevil svět. Aby zjistil, proč ho oslovil temný hlas. Aby spatřil, co znamená být polapen. Co znamená být Zvoleným. Kdo však se ukrývá za tajemným hlasem? Je správné následovat jeho příkazy? Zabít člověka? Kdy je ještě lidské obětovat svoji lidskost pro dobro lidstva?