„Ty se nejdeš schovat?" zeptal jsem se ho zvědavě, protože se opravdu nezdálo, že by měl v plánu dostat se z dosahu těch kapek. Hlavu vrátil do normální polohy a celým svým promočeným tělem se otočil na mě se zářivým úsměvem, zatímco si z očí znovu sejmul vodu, aby se na mě podíval. Když tak udělal, jeho tmavé oči byly plné štěstí a nadšení. Nerozuměl jsem mu. „Proč bych se měl před tím schovávat?" opáčil mi otázkou. „No, já nevím, mohl bys třeba onemocnět," odpověděl jsem starostlivě, nad čímž se jen zasmál a znovu roztáhl své paže. Chytal do dlaní každou jednu kapku, která se vpila do jeho kůže. Několik lidí proběhlo rychle kolem jeho domu, on si jich však nevšímal. „Déšť je něco, co už od mala miluju. Je to novej příval energie, kterej je potřeba uvítat s otevřenou náručí a ne se mu stranit. Je to něco, co nedodává sílu jen přírodě, ale i nám, lidem. Já jsem déšť a déšť je já." *** Příběh Michaela Daltona, šestnáctiletého chlapce, jenž už delší dobu skrývá tajemství. Tajemství, jež mezi něj a jeho nejlepšího přítele postavilo bariéru, která se zdá být nezničitelná. Ovšem, ona se tak opravdu jen zdá a Michael sám brzy zjistí, že nic není nemožné, pokud má člověk lidi, o které se může opřít...

"Chovej se normálně." "V téhle situaci by nejvíc normální bylo panikařit, takže technicky můžu panikařit." "NE, tohle jsem nemyslel! Chovej se, jako kdyby tohle byl normální den." "Můj 'normální' den se tak nějak skládá z mnoha paniky." "Můžeš prostě spolupracovat?" "Když někdo panikaří, nemůže tak nějak spolupracovat!" ----- Kilián byl odjakživa ironický, snad až sarkastický, člověk. A i přes veškeré jeho sarkastické poznámky, byl pod tou slupkou vlastně naprosto normální zranitelný kluk. A to vše dokazovaly jeho slzy, které po večerech tekly po růžových lících dolů. Občas se vpíjely do polštáře, občas padaly na trávu nebo chladný beton, jen párkrát je chytaly ruce někoho jiného.

Jeden byl stvořen pro krásné šaty, etiku a pro korunu, která mu měla zdobit blonďatou kštici. Druhý byl stvořen, aby chránil slabší, vraždil nepřátele a strážil toho s korunou v plavých vlasech. Tyeran; následník trůnu, chlapec se sluncem ve vlasech, nebeskou modří v očích a jedním z nejkrásnějších úsměvů, které lidstvo kdy spatřilo. Shenno; potulný bojovník, v očích Bohů zbabělec, bez budoucnosti, bez minulosti, chrání ty, kteří pocházejí ze stejné země, vraždí cizince bez výjimky. https://open.spotify.com/playlist/2IBgUwhjE0KjqBE7fni4wK?si=017f59568b85434d

,,Hurikán." ,,Cože?" ,,Ona je jako hurikán. Divoká, nespoutaná a málo co - nebo spíš málokdo ji dokáže zkrotit." ,,Tak v tom případě jsi to ty." ,,Co jsem?" ,,Málokdo." |15+| Warning: Vulgarismy, sexuální scény ❗ Girl x Girl ❗ •NEJLEPŠÍ UMÍSTĚNÍ• •23. 5. 2018 #1 v kategorii Povídka Cover by: Me🏳️‍🌈

Musíme se smířit s tím, že občas prostě něco ztratíme. Ať už je to oblíbená věc, milovaná osoba... Nejtěžší je na to zapomenout. Jde to vůbec? Zapomenout na něco, co jste milovali? A možná stále milujete? Byli by jste ochotni za ni dát život, ale jediné, co můžete udělat je sledovat, jak vám mizí před očima. Pocit beznaděje je vždy nejhorší... (Gee 17, Frank 16)

Přál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.

Měl jsem vše, co jsem jen chtěl. Můj život byl dokonalý. Jenže pak jsem potkal tebe. Jedinou osobu, která mi dokázala takovým závratným způsobem změnit život. Jedinou osobu, kterou jsem nikdy nemohl vlastnit. Osobu připomínající křehkou růži. Jak snadné je ji zlomit, zničit, rozcupovat na kousky. Jenže jsem si neuvědomil, že i ta nejkřehčí růže má trny. Nečekal jsem to... chtěl... chtěl jsem ublížit jen tobě. Ty trny se mi však zaryly hluboko, hluboko do mého srdce a mě bolí každý nádech víc a víc...

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

„Promiň, princezno," usměju se smutně na každou, která mi navrhne schůzku. „Ale nejde to." A v duchu vždy dodávám: „Nejde to, protože já čekám na prince." Stále jsem však nenalezl klíč, kterým bych odemkl zámek dveří, jež toužím otevřít. A tak jen doufám, že se tu objeví někdo, kdo mě pouhým Alohomora všech těch starostí zbaví. Ale pravdou je, že čekat občas nestačí. Musí se začít jednat. A s tímto uvědoměním začíná i můj příběh. • Doporučení: „Tak dobrý příběh s gay tématikou jsem ještě nikdy nečetla. Vše bylo tak živé a osobní, jako by Leoš opravdu existoval. Prvotřídní práce." - Elimona04, 14. 2. 2018 • Upozornění: Příběh plný lásky, vtipu, naděje a zklamání. Psáno formou deníku. Části mají okolo 400 slov. • Ostatní: První část vydána: 16. 12. 2017 Poslední část vydána: 14. 2. 2018 Počet slov: - Nejlepší umístění: #1 v teenfikci 07/02/18 - 50K přečtení 24/03/18 - 100K přečtení

Ty otravný řeči apod. :D