Za sklem kavárny seděla dívka. A přesto, že sklo je průhledné, pro ni nebylo průhledné dostatečně. Příběh o tom, že neviditelnost je někdy nechtěný způsob, jak vyniknout.

„Drahý Amore, bylo by fajn, kdybys nás svým šípem příště zasáhl oba."

„Byla krásná. Nevypadala jako modelky na módních časopisech nebo holky vyvěšené na billboardech po městě. Byla krásná jejím vlastním způsobem. Neměla zlaté vlasy zářící ve tmě. Její oči nebyly v odstínech té nejtmavší modři. Její úsměv nebyl dokonalý..., ale dokázal vám vybít duši z těla. Pokaždé, když se zasmála, usmála nebo jen pousmála, čas kolem se zastavil a jediné, co jste mohli vnímat, byl její, upřímností nabitý, úsměv. Vždy se na vás dívala, jako byste pro ni znamenali neskutečně mnoho, i když vás nemohla vystát, i když by vám nejraději zakroutila krkem, nedávala to najevo. S koncentrací viditelnou v jejích očích poslouchala každé vaše slovo a zajímala se. Jednoduše se o vás zajímala... starala. Byla krásná. Nejkrásnější. Ale nebyl tady nikdo, kdo by jí ukázal, jak nádherná ve skutečnosti je... až do jednoho okamžiku..."

Vždycky voněl cigaretami a smutkem. Tajemno z něj přímo sálalo. Vřel tajnostmi a já jsem byla připravená je všechny odhalit. Byla jsem připravená poznat Willa Dansona.

BUM... a byl konec.

Sunny, která miluje zimu. Antarktida, která miluje léto. A Dylan, který to možná přežije.

Možná Sunny jednou dokázal opravdu dát Antarktidu. ©2016 All rights reserved | @fwhknx | Short Story

Vždy chtěla zažít zimy, jaké jsou na Antarktidě... A on to splnil. (V rámci možností.) ©2015 All rights reserved | @fwhknx | Short Story ✔️

Every person deserves a nice letter. And that was why I made paper planes and let them flew away into the hands of the right person.