Život je jako horská dráha - jednou jste nahoře, jednou zase dole. Své o tom ví i téměř třicetiletý Eric Wood, mladý policista, oddaný přítel a skvělý kamarád. Když začne svítat na dobré časy, většina věcí mu vychází, je šťastný a jeho dráha konečně jede nějakou dobu nahoře, objeví se na kolejích zvláštní závada. Nevedou nahoru, rovně, ale ani dolů. Ony tam zkrátka nejsou. A stačí k tomu jen jedno radostné oznámení, náhoda a zbrklost kolegy. Za betaci děkuji @rostak029. :) ☆ Ten boží cover je od @AndrewDareon!

Zdravím všechny pozemšťany, jsem obyvatel hvězdy Zdravím zdaleka, kvůli strachu ze stáhnutí dolů, to vy mě po nocích strašíte. Svou chtivostí a lžemi. Zdravím všechny pozemšťany, jsem obyvatel hvězdy a nikdy vás nechci potkat

Sbírka mých básnických jednohubek. Příjemně neseriózní.

Miriam ví o opilých lidech několik věcí: padají, zvracejí a dělají hlouposti. Třeba líbají kohokoliv v dosahu. Tu poslední možnost zná dokonce z vlastní zkušenosti. Jenže co když je ten kdokoliv k dívčině překvapení žena? A co když ta žena bydlí v hotelu, v němž Miriam pracuje? Letní vrtošivá dovolená na Gardě právě začíná!

// Prochází betací od @TnaKenov a @netopyrka83 :) // „Och, božíčku, vypadám tlustě?" Prsty s tmavě nalakovanými nehty zabubnovaly o štíhlou tvář chlapce, který se před zrcadlem promenádoval v nařasené sukni sahající mu až pod kotníky. Zachichotal se, vystrčil na sebe do odrazu zadek, kterým krátce zatřásl a následně pohoupal do boků. „Ba-rok-ní boky!" odsekával při každém zhoupnutí do strany. „Vypadáš směšně," můj hlas se třásl víc než volány sukně, se kterou šili všichni čerti v podobě mladého muže. „No to jsi kamarádka? Takhle mě necháš jít mezi lidi? Tedy, člověka?" Jeho hraný afekt nikdy neznal hranic. To už byl úděl herců. Pohoršeně zavrtěl hlavou, dal mi políček. Hned na to laškovně zvedl koutek, svůdně zavrčel a vyhrnul si sukni nad kotník, který předsunul ke mně. „Rajcuje tě to?" pokračoval, „Pokud řekneš kouzelná slůvka, možná uvidíš i kolínko," pokoušel mě dál, jeho obočí několikrát poskočilo, nohu mi strčil pár centimetrů od obličeje. „Kouzelná slůvka? Abrakadabra, hérečko!" přistoupil jsem na jeho hru. „No výborně!" zajásal s neskrývaným nadšením a sukni si vykasal až ke stehnům. Odhalil tak svoje hubené nohy mírně postavené do tvaru písmena X. Odskočil ode mě zpátky k zrcadlu, otočil se do něj, zavrtěl hlavou a přivřel oči. „Tak mladá...A taková štětka!" spráskl ruce k sobě a jedna mu pak vystřelila k čelu, kde naznačila přicházející mdloby, načež se skácel jako pytel brambor k zemi. A potom jsme oba vybuchli smíchy.

Představte si svět, v němž je vše postavené na hlavu. Nefunguje tu technika, jakou známe dnes. Neexistují počítače, ba dokonce ani psací stroje. Hodinové ručičky se neposouvají samy a také výtah musí být vytažen do nejvyšších pater lidskou silou. Život jednotlivce zde však nemá žádnou cenu. Součástí tohoto zvráceného a absurdního světa je i Miloust, neúspěšný umělec a nenapravitelný bohém, který vybočuje víc než jen svým barevným kabátem. Finanční tíseň ho donutí najít si skutečné zaměstnání, přesto se nehodlá vzdát svých snů. #7 - Obecná fikce (13.5.2018)

Nejsi blondýna? Vypadni. Nemáš kolem pasu méně, než kolem krku? Vypadni. Nejsi krásná? VYPADNI. Kratší hororovka o tom, jestli plast znamená krásu a naopak.

„Jsem princ temnoty, král popela, Sedmi pekel a podsvětí. Někteří mě znají jako Satana nebo Ďábla, dokonce i jako Lucifera nebo Háda. Ale ty, sladké stvoření, mi můžeš říkat Acheron." Jako dcera vlivných rodičů Salome nemohla být jiná, než naprosto poslušná a počestná. Celý život svazována pravidly, sužována posměchem svých sourozenců, sžírána vlastním údělem. Avšak pouze do dne, kdy v sobě objeví netušenou touhu páchat hříchy a nevědomky k sobě tak přivolá muže, v jehož existenci obyčejní smrtelníci přestali věřit již před několika tisíci lety.

Věnováno těm, kdo zažili pocit zklamání, kdo plakali nad zborcenými ideály. Pro výstrahu těm, kteří v ně ještě věří.