Kniha bude pojednávat o poslední carské rodině v Rusku. Vše je vyprávěno z pohledu druhé carovy dcery Tatiany, pravděpodobně nejkrásnější ze čtyř děvčat, která stejně jako celá její rodina byla zavražděna 17. července 1918 v Ipatěvově domě bolševiky. Děj se opírá o historii, ale v detailech bude čirou fikcí.

❝ Jsem barvoslepý. ❞ ❝ Zdravím, barvoslepý, jsem Luke. ❞ © All Rights Reserved | zzirque 2016 Editováno 18/10/2019

Pierre Beaulieu by se se svou lakotou, sobectvím a uměním vytvářet si předsudky mohl jako horký favorit účastnit soutěží, kdyby však splňoval nepsané pravidlo být živý. Není to tak dávno, co zemřel, a rozhodl se vše změnit. Jak se člověk ale jen napravuje ze záhrobí? ~ Krátká humorná povídka ze "života" zesnulého francouzského malíře Pierra, který si ze všeho nejvíc přál být nezapomenut jako zlý člověk. Nechť mu v tom tato kniha aspoň trochu dopomůže.

Oba jsou úplně jiní. Ona pochází z bohaté rodiny, on spíš z chudé. Ona je z Francie 18. století a on z Anglie 21. Dělí je od sebe 300 let, ale jedna věc je spojuje. Věc, kterou on nenávidí a ona miluje. Tohle je příběh o Sebastianovi, který už o všechno přišel a Cleménce, kterou stejný osud teprve čeká... Fiktivní historický román. Prosím, nesuďte tento příběh po první kapitole :-)

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Byl to Salieri? Infekční nemoc? Nebo by za tím snad mohl stát někdo úplně jiný? Píše se rok 1778, císařovna Marie Terezie se právě vrací z Versailles, kde byla navštívit svou nejmladší dceru Marii Antoinettu, která je již konečně po osmi letech manželství s francouzským králem Ludvíkem XVI. v očekávání. Její veličenstvo nemá ani tušení, kdo další v ten jistý den jako ona váží cestu do Vídně, natož že je tato tajemná mladá dáma vyslána až z daleké budoucnosti, aby jednou provždy objasnila záhadnou smrt jednoho z největších hudebních géniů, který kdy po této Zemi kráčel - Wolfganga Amadea Mozarta. Za dobu strávenou v minulosti se jí podaří značně ovlivnit Wolfgangův život. A nejenom ten jeho. I přes to, že se příběh opírá o fakta, skutečné události a objevují se v něm identické osobnosti spojené s dobou, ve které se část příběhu odehrává, může obsahovat historické nesrovnalosti.

Být hudebníkem rozhodně není jednoduché. Věřte mi, mohla bych o tom vyprávět. A tak jsem se rozhodla sepsat tuto sbírku podivností. Dozvíte se zde, proč jsou deváté symfonie prokleté, kolik Japonců se běžně pohybuje kolem Beethovenova hrobu, že konkurence nemusí být zas až taková konkurence či jak konverzovat s dirigentem. A ještě mnohem více. Doufám, že budete stejně nadšeni jako já. (A pokud ne, nevadí. Nic se vám nestane, vážně. Jenom vám sním psa a prokleju babičku.) Mimochodem, kdybyste náhodou měli nějaké přání, toužili se něco zajímavého dozvědět či tak něco, pište. Kamkoli, do komentářů, do zpráv, do svého tajného deníčku... i když tam vám to bude asi houby platné.

V této sbírce povídek a slohových prací máte neopakovatelnou možnost si přečíst, proč se krutá diktátorka straní lidí, jak jsou s nevlastními bratry jen problémy, co straší ve snech mladého komponistu či kteří tři významní skladatelé zaplatili za touhu obyčejné dívky po penězích a muži jako z upířích románků životem. To vše a ještě více v humorných, smutných, dojemných, strašidelných, parodických i milých příbězích z pera obvykle čmárajícího spíš noty než písmenka. "...běžel. Hrbolatou dlažbu osvětloval už jen úplněk. Na krajích ulice jako němé soudkyně stály múzy a všechny měly Růženčinu hlavu..." Skvělý cover od Chantall_Lachowski