Kytara v náručí a rockové tóny vycházející zpod jejích prstů - tak si Larissa Hudsonová představuje absolutní štěstí. Nejraději by strávila každou volnou chvíli ve zkušebně s přáteli a vytříbila svou lásku ke hraní k dokonalosti. Po smrti snoubenky strýce Jima se však Lara vzdává svých snů a přestěhuje se k němu, aby mu pomohla překlenout těžké období. Šum lesů, kouzlo malého městečka a noví spolužáci jí rychle vynahradí prvotní pocit stesku. Uhrančivý pohled kluka, kterého potkává na chodbách školy, jí ale neustále vyvádí z míry. Lara je zmatená. Rozum jí radí držet si od něj odstup. Jenomže její srdce, zvyklé tlouct v rytmu kytarových akordů, teď bije jako na poplach pokaždé, když jí její nový démon zkříží cestu. Co když zjistí, že svět, který znala jen z pohádek a fantasy filmů, má na dosah ruky? A co vlastně může sedmnáctiletá holka vědět o lásce? Možná ještě vůbec nic. Možná ale daleko víc, než by ona sama tušila. najdete na Martinus.cz/sk

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.

Všichni známe dívčí romány, kde se nový, krásný kluk zamiluje do tiché, neoblíbené dívky a ta se najednou stane oblíbenou. A Anička je zná ještě líp než ostatní. Právě přečetla tři sta šedesátý pátý dívčí román a má jasno. Když se to stalo v tolika knížkách, tak to přece musí být pravda. Stačí tedy zmínka o novém spolužákovi a rázem je ve svém živlu. Do rukou vezme své milované knihy a láska se může bát. K tomu všemu musí trpět bratra, neschopného fotbalistu, otce, který nesnáší konflikty a svoji milovanou maminku, jež je její nejlepší kamarádka. .......... Za nádherný cover vděčím @TnaKenov.

Na svět se rodí spousta typů lidí. Lidé hloupí, chytří, ambiciózní, atraktivní, oškliví, hodní, zlí, nevděční... No, a pak jsem se narodila já. Neustále podezírám toho nahoře, že jsem se tu ocitla omylem, ale zjevně se to přesně takhle stát mělo. Říkejme tomu třeba osud, protože nejsem zrovna případ, kterej se každou chvíli projde po zemským povrchu s vědomím, že ho vyráběli rodiče v ložnici. Příběh šestnáctileté dívky se zvláštní schopností prožívat bolest za ty, které miluje. Za svou rodinu, blízké přátelé a... za něho.

Erick: „Jak je to s tvou sestrou?" Tom: „Už jsem ti vysvětloval mnohokrát. Byli jsme s ní u hodně psychologů. Ona...je jiná...už od malička. Svět vidí v číslech, a ne v lidech. Ona necítí pocity, co my." Erick: „A ty?" Tom: „Je to má sestra, dvojče. Mám ji rád. Mám rád Sierru." _____________________________________________________ cover: @Marky_Kuci_27

On byl lovec, ona byla laň. Anebo to bylo naopak? ~~~ Král naprosto záměrně ignoroval ten cizí výkřik za sebou a poklekl před ní na koleno. „Můžete vstát?" zeptal se ostražitým tónem. Anne chvíli trvalo, než jí došlo, na co se jí ptá, Jakmile si konečně uvědomila, že ta otázka byla adresována právě jí, krátce přikývla. Ještě jednou se pokusila přimět své tělo ke spolupráci, s vypětím veškeré zbývající energie se snažila přinutit své končetiny ke spolupráci, bylo to však marné. Levá strana jejího těla bolestně protestovala, pohmožděná od pádu. „Budeme to brát jako ne." Vzápětí Anne ucítila, jak se cizí ruka jedním rychlým pohybem protáhla zespodu nad jejími koleny a současně druhou, která si její vlastní paži přehodila kolem ramen. ~~~ Ačkoli se děj nese v duchu renesance a využívám reálií z tohoto období, v příběhu nejsou zobrazeny žádné historické osobnosti či územní celky. Jistá podoba je však možná.