„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Přál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.

Byla to jen hloupá sázka. Jen hra s cílem ublížit a pokořit. Tak proč se to tak zvrtlo? Proč to není jen on kdo cítí bolest. Proč se to muselo stát zrovna mně. Proč se z předstírané lásky stalo něco víc. Proč jsem se do něj musel doopravdy zamilovat?

Byl jsi můj nejlepší přítel. Na svatbě jsi mi šel za svědka. Svěřoval jsem se ti se vším. Moje manželka tě měla ráda. Zamilovala se do tebe. Opustila mě a šla za tebou. Tys ji přijmul s otevřenou náručí. Začal jsem tě nenávidět. Dal jsi přednost jí před námi. Před naším přátelstvím. Zradils mě. Denně na to myslím. Teď líbá tebe. Teď spí s tebou. Teď miluje tebe. A ty ji taky. A to bolí, Benjamine. Bolí, že miluješ ji. Bolí, žes dal přednost jí. A proto tě nenávidím. Nenávidím tě, protože tě miluju. A to není správné, Benjamine. Není správné to, co jsi mi udělal.

Charlie: „Seš strašnej šprt, víš to? " Já: „Jsem si toho plně vědom." Charlie: „Měl by ses taky někdy odvázat." Já: ,„Mně se můj život líbí." Charlie: „Přece nechceš skončit sám, ne? " Já: „Mám přece tebe." Charlie: „Mám tě fakt rád ale ty jsi prostě ztracenej případ. " Já: „Mě má rád každý..." Charlie: „Zas tolik si nefandi." Já: „To nepotřebuju. Fandíš mi přece ty. " Charlie: „Já tě fakt nesnáším." Já: ... (A já tě miluju.) PROBÍHÁ KOREKCE

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.

Narodili jsme se k tomu, abychom milovali a byli milováni. Láska se neptá... Kolik? Proč? Jak? Láska nemá žádné vysvětlení. Milujeme a nenávidíme se zároveň. Milujeme, protože bez té osoby nedokážeme být a zároveň nenávidíme, protože nás ta osoba přehlíží. Ani nás nepovažuje za možnost nějakého milostného zájmu, stále nás považuje za dítě. Pak zbývají už jen dvě možnosti. Vzdát to, nebo bojovat. Upozornění -jedná se o RPG yaoi, tudíž homosexuální příběh psaný s @Hanka124

Momentálně jsem šťastný a to je špatné. Právě to, že pociťuji štěstí, ze mě dělá špatného člověka. Co ale definuje špatného člověka? Existuje vůbec nějaká definice? Třeba vlastně ani necítím štěstí, třeba je to jen šok. Nebo je to... Proč je tak těžké určit, jak se cítím? Co cítím? Je to vůbec důležité? Možná ano, možná ne. Současně to však chci doopravdy vědět. A proč, že to chci tak moc vědět? Odpověď je vcelku jednoduchá, snad i prostá. Ukázalo se, že má dokonalá sestra není zas tak dokonalá dcera, za jakou ji táta měl a já tím pádem nejsem zas takové zklamání, za jaké mě táta má. - Slunce hřeje, měsíc studí, srdce tepe, duše trpí.

Žijí mezi námi, avšak my o nich nemáme ani to nejmenší tušení. Zaručují nám bezpečí a klidné spaní, ale my jim nikdy nemáme šanci poděkovat. Říkají si lovci... A my si při zaslechnutí názvu jejich řádu klepeme na čelo, protože zkrátka nevěříme. Ale oni existují... V tomto příběhu však zapomeňte na jakékoliv hrdinské eposy ze středověku, či pochmurné legendy z devatenáctého století. - Naše kniha totiž vypráví příběh ze současnosti o dvou nejnepravděpodobnějších lovcích, které svedla dohromady náhoda a pošetilé vedení, jež má pravděpodobně nevýslovný smysl pro humor. Přece jen... Poslat dva chodící protiklady do největšího zapadákova v Americe... To prostě nemůže dopadnout dobře... Nebo ano? //RPG příběh; společná tvorba Daddyho a jeho princezny //Cover: Daddy's work; his own profile: @gore-whore0 24. 12. 2018 - #12 v kategorii fantasy 1. 2. 2019 - #10 v kategorii fantasy