Vždycky jsi my pomohl, tahal jsi mně z průšvihů a několikrát jsi mi dost možná zachránil život. Kdykoliv jsem ti děkoval řekl jsi jen: "Jednoho dne pro mně určitě udeláš něco, proti čemu bude všechna tahle moje námaha jen zrnkem písku na pláži tvého skutku. Měl bych ti začít děkovat už teď." Je až děsivé když se nad tím tak zamyslím. Hodně děsivé.

Patřil jsem k těm nudným lidem, co ráno pili kafe a odváželi svoje dítě do školky. Nikdy jsem ve svém pomyslném rituálu neudělal změnu, až do toho dne. Jaká ironie, že to byl zrovna den, který ukončil můj život. Za cover vděčím @Andy-Black227

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.