Martinus Gunnarsen, sedmnáctiletý kluk z Norska. Jeho blízci si, už od Martinusových čtrnácti let, začali všímat, že je s Martinusem něco jinak. Nezajímal se o holky, jako jeho dvojče Marcus a ostatní kluci v jeho věku. Místo chození do klubů, či hraní fotbalu, si radši hrál se svou mladší sestřičkou Emmou s panenkami. Martinus si sám začal uvědomovat, že je jiný. Až když ho políbil jeho kamarád Jayden, si uvědomil, kdo je. I přes jeho oblišnou orientaci ho jeho rodina měla ráda, a dokázala se s tím vyrovnat. To se však nedalo říct o jeho spolužácích. Martinus musel každý den čelit šikaně. Celou dobu čekal, až mu někdo pomůže. A když se někdo našel, život se mu změnil od základů...

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Vše v příběhu...

v příběhu...