Už vám někdy někdo řekl, že lidi z gymplu jsou něco extra? A vy jste jen otráveně protočili očima? Pokud ano, chtěla bych vám ukázat, že měli pravdu. Takový nerdy totiž nenajdete nikde jinde. A pokud snad patříte k tomu výkvětu lidský populace, jež studuje v nějakým takovým ústavu, možná pochopíte a pobavíte se tak, jako já se svými přáteli, když jsme tuhle "knihu" dávali dohromady. 🔥 = označení pro balicí hlášky Psáno spolu s @dorazilka ❤️

Co čekat...

Byla zima. Taková zima. Moje tělo se svíjelo v té agónii zimní kruté krásy. Až když jsem se podíval na své zimou zkřehlé prsty, uvědomil jsem si, že zima není okolo mě. Nikdy nebyla. Zima sídlila ve mně. Přímo v mých útrobách. Nezpozorována rostla a zabíjela moje tělo. Ta zima bylo moje právé já. Byl to souboj osobností a já prohrál. Aby ona zima mohla vystoupit na povrch a rozkvést do své pravé podstaty, musel jsem já zemřít.

Rituál osvobození od toho kým jsme byli. Přijímáme sebe samy jako odlišnou entitu. Utíkáme? Možná. Ale je útěk opravdu tak zbabělým řešením? Thomas Lectrrer, nepatřil nikdy mezi typické muže svého věku. Jeho mysl ukrývala tajemství, které bylo zakódováno v jeho DNA. Necítil to od samého začátku, musel si posbírat cestičku z drobečků. Byla to dlouhá a únavná cesta. Ja jejím začátku byl chlapec svázaný pravidly vyšší společnosti, škrcen předpoklady a nároky jeho rodiny. Kdo ale bude na jejím konci? Za svojí cestu se naučil mnoho, ale to nejdůležitější mu bylo dáno na jejím začátku. Bylo to pravidlo. Pravidlo, které mu bylo dáno a vštěpováno od útlého věku. A on se ho tvrdohlavě držel. Nemohl jinak. Protože kluci nepláčou.